Jsem já snad Zátopek?!

Ten článek nenechal nikoho v klidu. Aby ne, když se dotkl prakticky všech, hlavně nás, co se na PIM jdeme ztratit do davu a také chceme triko a medaili ;oD

Pokud by Honza zůstal jen u pitvání problému, který naznačil, tak by to ještě šlo. Jenže on smíchal jabka s hruškama a mám dojem že i se švestkama, a tak se zvedla vlna nevole. I já se přikláním k tomu, že vytyčit si hned zpočátku jako cíl maraton nemusí být nejšťastnější rozhodnutí, ale posuzuji to z pohledu svého, čili někoho, kdo o něm začal přemýšlet až po dvou letech běhání a rok se pak na něj připravoval. Protože jsem žena a protože mi není dvacet. Kluci to třeba mají jinak... No nic, to je jedno, žít a nechat žít. Ve chvíli, kdy někomu něco zakážete, o to víc se o to začne zajímat (...neolizujte zábradlí před školou... a jak to dopadlo, že?:-)

Ale stejně mě trochu štve, že se pustil do těch pomalých. Přitom pomalý je tak relativní... Čtu si teď Dana a Emil Zátopkovi vypravují. Možná to bude zvláštní a těžko uvěřitelné, ale kdysi v dětství i dospívání to byla má nejoblíbenější knížka (hned po Dětech z Bullerbynu). Mě ten člověk totálně fascinoval. Fascinoval mě nejen svou vtipností a tím, s jakou lehkostí vyprávěl, ale i jak lehce sportoval. Tenkrát mi nic neříkaly časy a vzdálenosti a trénink, prostě jsem to vnímala jako příběh člověka a jeho snahu něco dokázat. S odstupem času to vnímám vlastně stejně, ale teď se k tomu přidala i fascinace časy, vzdálenostmi a tréninkem. No, ale byl mladý, měl čas, tak proč ne. Něco moc chtěl, a taky si za tím šel. Byl nejrychlejší, byl nejlepší a uvědomoval si to. Skromnost stranou - tak to prostě bylo. Ale že by se pozastoval nad tím, proč ti pomalejší chodí na závody, když jim stejně všem uteče, to ne. Moc dobře věděl, že špička jen jen velmi malý okruh lidí. Hezky to vyjádřil před Helsinkama, kdy uklidňoval Danu: "Na olympiádu nejezdí jen fenoméni, ale též saláti." Čili až na pár vyvolených jsme všichni saláti a pak se jeden nad druhým nemůžeme vyvyšovat ;o)

Bohužel tohle posuzování rychlosti má pak i negativní pohled na vlastní výkon. Když mi někdo blahopřál, že jsem dobrá, že jsem uběhla to či ono, rozpačitě jsem mumlala něco o tom, že to bylo pomalu, že by to zvládl také. Shodila jsem ten svůj čas raz dva a přitom jsem moc dobře věděla, co mi to stálo úsilí, než jsem to dokázala alespoň tak. A dělám to nejen já, ale hodně lidí-běžců-hobíků. Shodí se jen proto, že si myslí, že když s pýchou v hlase oznámí, jak ten či onen závod běželi, tak tazatel řekne: Takhle pomalu? A na to trénuješ? To jde snad i bez tréninku, ne? (jo, i tohle občas slyším).

A přitom: s kým se vlastně porovnáváme? Se světovou špičkou? S českou špičkou? Nebo s nějakou běžeckou jedničkou z Horní-Dolní? Jasně že jsou tabulky, ze kterých pak vyplyne, že (třeba) skutečně běháme pomalu, ale v porovnání s ostaními běžci. Před neběžci a sami před sebou určitě obstojíme ;o)