Jak mě bavorské rytmy dotáhly do cíle (velmi dlouhé vyprávění :o))

Do Mnichova jsem se neuvěřitelně těšila. Ale fakt neuvěřitelně. Těšila jsem se na to, až si zase zabalím svůj batůžek, nacpu do něj tenisky, přibalím housku a vodu a vyrazím na vlak. A taky na to, že si zaběhám jinde než na sídlišti. Doprovázela mě Sáruška, kterou najednou zachvátil nějaký běžecký amok či co, a že prý si tam taky nějakou trasu střihne.

V sobotu ráno jsme - jak jinak - zaspaly. I ve snu jsem věděla, že jsem dala budíka opět na zvonění ve všední dny, a bála jsem se podívat, kolik že to je. Naštěstí bylo JEN půl osmé, čili času dost. Vlak jsme stihly, uvelebily jsme se v kupé a hned  rozbalily housky, protože jsme se doma nestihly nasnídat. Přisedli si k nám tři skotové, ale ač po fotbalové porážce, chovali se slušně.

Venku bylo nádherně, cesta ubíhala a fotbaloví fanoušci pili jedno pivo za druhým až mě docela udivovalo, že jsou stále tak hezky potichu. Naši poražení fanoušci už by lezli po stropu a rvali by sedačky (ale třeba taky ne). V Německu koupili pivo i nám, ale ani pak se s námi nesnažili navázat rozhovor nebo tak něco. Jak říkám - jejich neskonalá slušnost mě velice překvapila. V Mnichově na nádraží na ně (bylo jich v celém vlaku víc) čekala policie. Když jsme procházely špalírem policistů říkala jsem Sáře: To je milé přivítání, že?

Po obědě a malém nákupu jsme se vypravily do Olympijského parku pro podklady. Přihlásila jsem Sáruš na desítku, vyfasovaly jsme obrovské igelitové batohy s růžovým potiskem a vypravily se na hotel. Přiznám se, že na prolézání maratonského expa jsem neměla sílu, ale ceny, které jsem viděla - především mých oblíbených ASICS, stály za pozornost.  Tak příště...

A je tu maratonské ráno, den D. Snídala jsem housku se sýrem, pár vitamínů a vodu. Bylo mi divně kolem žaludku, ale nebyl to strach z běhu, ale takový můj neklid kolem organizace - najdu metro, najdu šatny, najdu start.... No samozřejmě to bylo pak všechno v pohodě, ale člověk nikdy neví, že?

Stála jsem na startu v bloku B, čili mezi těmi pomalejšími (relativně pomalejšími, protože to bylo pro čas 3:35 a hůř, ale i 3:35 je megarychlost, ne?) a nebála jsem se. Díky tomu, že start byl rozdělený na dvě vlny, jsem startovala v magickém čase: 10.10.10 v 10:10. (sakra, to je něco, že?!), takže kdo by se bál.... Chtělo se mi brečet dojetím. Fakt mě dojímalo, že tam tak stojím a čekám na výstřel jako by se nechumelilo, čili jako bych před sebou neměla 42 km, ale třeba jen pět. Stála jsem blízko vodiče na 4:30 a můj plán byl: držet se ho jak dlouho to půjde.

Bum, prásk: Start. Pooomaaaliiičkuuuu jsme se šinuli k bráně a pak huráááá na trať. Nebe jak malované, chladněji, bezvětří. Bylo mi krásně a věděla jsem, že to bude krása. První kilometr jsem měla lehce přes 6 minut, vodič na dosah, už jen 41 km přede mnou.... Můj otimismus neměl mezí. Na druhém jsem zjistila, že jsem místo LAP dala STOP. Namačkala jsem to, ale až na třetím jsem zjistila, že zase blbě. Dva km mi tedy unikly, ale pak už jsem každý ohlídala. První občerstvení bylo na 5tém km. Znalá všech pouček zkušenějších, přešla jsem do chůze, abych se v klidu napila. Vodíč, zřejmě robot, běžel dál. Dohonila jsem ho. Další občerstvení bylo bohužel za chvíli, a další za další chvíli... Neměla jsem šanci se ho držet, ale tak do osmého jsem mu zdatně sekundovala a balonek jsem měla v dohledu, ba spíš na dosah.

Na devátém km přišla jakási nepohoda. Najednou mi došlo, že mám před sebou tolik, jako nikdy předtím, a že bych možná měla zvolnit. Vymyslela jsem, že se na každém občerstvení (co 2,5 km) uvolním a při každém odmáčknutém kilometru zjistím, jestli moc nezvolnňuji. Hodně dlouho jsem pak byla spokojená, protože pace se drželo pořád lehce přes 6 min/km i s těmi přestávkami, co jsem měla. Ale samozřejmě jsem začala zpomalovat, to ani jinak nešlo.

Na malých občertvovačkách  byla voda a ISO, každých 5 km kromě pití pak banány a nějaká tyčinka. Měla jsem i své gely, které se měly brát na určitých stanicích. Voda se nenalévala z lahví, ale normálně z vodovodu. Někde měli dětské vaničky či kýble, obsluha v rukavicích pak ponořila najednou několik kelímků takže to šlo ráz na ráz a nikde se netvořily shluky (hlavně zpočátku, kdy lidi ještě běželi v chumlu). Jedna stanice mi přišla, že jí vytvořili sami obyvatelé, ale neměla jsem čas to nějak zkoumat, a na jedné mezistanici bylo nealko pivo - tu jsem taky minula. Přiznám se, že to neustálé občerstvování mě určitě stálo spoustu drahoceného času, ale nevěděla jsem, jestli si můžu dovolit se trochu nenapít.

Trasa byla nádherná - placatá. Jen kolem 16tého km přišel malý, dopředu avízovaný kopeček. Běželo se jak ulicemi, tak nádherným zastíněným parkem i centrem města s trochou kostek. Že by mnichované nějak zvlášť fandili to se říct nedá, ale třeba to bylo jiné, když běžela ulicemi špička a když my z konce. Ale i tak byly momenty, které mi přišly úžasné, třeba cedule jednoho pána: Bolest odejde, hrdost zůstane, nebo dvě malé dětičky, které měly nastavené ruce k plácnutí.

S napětím jsem vyhlížela ceduli 30. Proběhla jsem jí a nic se nedělo. Těšila jsem na 35. Proběhla jsem jí v klidu. Bála jsem se 40ti. A nic. Shrnuto - nikde žádná krize, kterou v těchto místech často někdo prožívá. Já ne, běžela jsem, občas jen šla, ale nepřišel moment, kdy bych vytuhla či s tím chtěla seknout. Ke konci už ale bylo lepší do chůze nepřecházet.

Od 35tého km jsem už ale potřebovala hudbu jak sůl, abych vydržela nějaké tempo a abych nespadla na rychlost přes 8 min/km (i tak se mi to asi 3x podařilo - díky banánům a pití). Už jsem i věděla, že mi vystačí baterie až do konce, tak jsem si jí pustila nahlas a do cíle jsem tak doběhla v rytmu bavorského odzemku. Říkala jsem si: Kdybyste lidi věděli, co mi teď duní v hlavě, to byste koukali!

Ale jinak jsem nebyla schopná myslet skoro na nic, co by mě odpoutalo od běhu, abych tak přešla do mechanického polykání kilometrů. Zkoušela jsem myslel na nějaké hodně pozitivní věci, třeba na své začátky, ale vždy mě to tak dojalo, že se mi udělal knedlík v krku a musela jsem sáhnout pro Ventolín :o)

Poslední dva kilometry se běžely v Olympijském areálu, který znám díky zimnímu seriálu i letní desítce jako své boty. Snad nás nepoženou do toho kopce, to zdechnu, bála jsem se. Ale ne, poslali nás spodem. V parku tam už bylo lidí jako máku a všichni povzbuzovali. Je prima když běžíte mimo hlavní chumel, jste pak vidět a lidi povzbuzují konkrétně vás a nikoho jiného. Jedna paní mi lehce klepla na rameno a říkala, že jsem skvělá, nějaký pán ukazoval V, prostě jsem si to užívala. I Sára tam byla a udělala mi fotečku. Ve chvíli, kdy jsem viděla ústí tunelu, kterým se probíhalo na stadion, jsem zatla zuby, abych k sobě nepustila myšlenku, že prožívám to, co jsem si tolik přála. Nemohla jsem si dovolit udusit se knedlíkem dojetím v posledních metrech.

Cíl - 4:59. Nevím, co jsem čekala, ale nedělo se vůbec nic. Žádné fanfáry, žádný ohňostroj. Chvilku jsem šla, pak jsem dostala medaili, pak ještě igelit a pak nic. Svět je bohatší o jednoho maratonce, ale dál se točí, ani to s ním nehnulo. Chodila jsem po trávě a pomaličku se mi hrnuly slzy do očí. Konečně jsem to mohla vypustit, konečně jsem si mohla promítnout svůj první běh kolem oválu, první 1/2M, skoro rok dlouhou přípravu. Byl ta předlouhá cesta, vedla sněhem, mrazem, horkem, po silnicích, po lesích, přes rýmy, přes nadšení i nechuť. A teď tu stojím a mám to za sebou. Jsem maratonec. A jsem na sebe pyšná!

Ovšem pak přišly schody, které mohl vymyslet jen sadista. Nějaký kluk za mnou říkal: Teď přijde ta horší část maratonu! Měl pravdu. A to po nás na vrcholu ještě chtěli čip, což znamenalo si sednout, zout botu... Au, au to bolelo.

Pak šťastní setkání se Sáruškou, která i tentokrát bez jakékoliv přípravy zaběhla skvěle svou deítku, a návrat domů. Doma jsme byly před půlnocí, utahané, ale spokojené. Já tedy rozhodně. Ráno mě překvapilo, jak málo mě toho bolelo. Vlastně jen trochu stehna, jinak nic.

Tak, to je celé. Dala jsem to. Byla to makačka, ale já jsem od počátku věděla, že v Mnichově se mi to podaří a to mi hodně pomohlo. Ta vůle, či jak někdo říká - hlava, to je velmi důležité. Ve spojení s vytrvalýma nohama to jde vlastně úplně samo :o)

Děkuji všem za došlé maily, SMS i vzkazy, potěšilo mě to moc