Čtvrté narozeniny

Unglaublich, aber wahr - začínám svůj čtvrtý běžecký rok. Skončil rok velkých objemů a osobních posunů. Makala jsem jak ďas a dělala jsem to ráda. To je myslím důležité - že se z mé přípravy nestala nutnost, ale stále mi přinášela radost. I když krátce před maratonem mi síly docházely, to přiznávám.

Trochu jsem zrychlila, ale nijak zásadně. Hlavně mě ani nebaví se na trase nějak vydat ze všeho, jak říkají holky - jít na krev - v tom nějak nevidím smysl mého běhání. Inu, závodník už asi nebudu. Mě baví prostě běžet a přemýšlet si, a pozorovat trať a lidi kolem sebe. Tělo protestuje, hlava také, je potřeba naslouchat, takže si běhám jak se mi líbí - piánko. Tím jsem si i uvědomila, že běhat krátké tratě není nic pro mě, na nich vždy málem přijdu o život. Než mi dojde, že mám běžet, tak je závod u konce, všichni jsou v cíli a já chrčím někde na konci, infarkt na jazyku a plíce v háji. Mám to zapotřebí? Ne :o)

Zásadní posun v mém třetím roce běhání přišel v počítání časů. (Odstavec o souvislostech, které mi dlouho unikaly). Vždy jsem jen sledovala rychlost, kterou se pohybuji. Vypočítala jsem si, jak rychle musím běžet, abych doběhla v čase, který si představuji a hlídala se. Poprvé se mi to vymstilo loni v Drážďanech, kdy jsem doběhla deset minut za svým limitem a absolutně jsem to nechápala, když přeci rychlost seděla. Až někdy na jaře přišlo procitnutí (pozdě, ale díky bohu, že vůbec...). Vždy si opisuji na papírek data z Edy, pak si je zapíšu na net a papírek vyhodím, čímž to pro mě končí. Jednou jsem měla po ruce velký papírek a tak jsem si psala jeden den za druhým, data pěkně pod sebe. Asi po dvou týdnech mě zaujalo pace, čili ne to, jak rychle běžím, ale jak dlouho běžím jeden kilometr. Nikdy, fakt nikdy, jsem tomu nevěnovala pozornost (prosím bez komentářů), takže to pro mě byla opravdická novinka. Tu 6:20, tu 7, tu dokonce 4:50 při intervalech. V ten den se mi změnil život (běžecký život :o)). Už si nemyslím, že bych někdy uběhla 5 km za 25 minut, či 1/2M za dvě hodiny - znamenalo by to, že každý kilometr bych musela uběhnout za cca  5:40 a na to vážně nemám. Tento nový pohled na běh mi pomohl hlavně při maratonu, kdy jsem si časy hlídala, a tak když jsem viděla, že mi jeden km trval 8 minut, sama jsem uznala, že se dost flákám a přidala jsem. Od té doby, žili šťastně a spokojeně až do smrti :oD

A další rok? Asi bych měla alespoň na chvilku ubrat v běhu a začít zase posilovat, protože místo svalů na rukou mám hadry, záda se mi ohnula do luku a ramena mám jak sešlapaný rýč. Nějak mi ale nenaskakuje žádná vize, žádný cíl, na kterých bych se chtěla soustředit. Ovšem nějaký plán bude třeba, nebo shniji u televize a z těch seriálů mi jebne.