Dieser Tag gehört uns!

čili česky: Tenhle den patří nám! A nejen ten den, ale celý víkend. A protože Martina i Peggy už své zážitky zpracovaly, na mě tedy je, abych napsala nenapsané, čili svůj pohled.

Výlet za hranice všedních dnů už jsem potřebovala jak sůl. Začala mě stíhat ponorka - z práce, z domácích prací, ze všeho. Taky jsem už dlouho nebyla na žádné akci, takže se projevil i lehčí absťák po adrenalinu na startu (na má stará bolavá kolena, to jsou fakt věci!!!!). Radost z cesty začala už při balení loďáku, kam jsem nacpala svou a Sáry sportovní výbavu a velkou svačinu v podobě řízků a nějakých tyčinek. No, bylo toho asi víc, protože kufr vážil asi sto padesát kilo a tak jsem blahořečila vynálezci kufrů s kolečky, že to tak pěkně vydumal.

Vstávat ve 3:55 bych za normálních okolností asi vůbec nepřežila, ale že na nás čekala cesta z města, vstala jsem celkem ráda. Sára už seděla v kuchyni a pila čaj, což já nestíhala ani náhodou. Utěšovala mě vidina kafe v letadle a k tomu houska. Nějak jsem předpokládala, že bude vše tak jako loni. Skoro bylo, když pominu asi 40 minutové zpoždění při odletu. S o to větší chutí jsem se pak do bílé housky s hermelínem, který jsem sto let nejedla, zakousla. Chvilku jsem sice řešila gramy tuku v jednom soustu, ale Peggy mi podobné počty zakázala a tak jsem dělala že nic a doufala, že to třeba vyběhám.

Oproti loňsku jsem se s Frankfurtem přivítala jako se starým známým. Už mě tak nedostal pohled na mrakodrapy, ani řidič na letišti, ani nic. Jen to vřídlo v koupelně bylo trochu mimo dosah mých představ...

Celkem brzy jsme vyrazily do města, opět pěšky abychom ušetřily pár drobných, a taky bylo hezky, takže proč se neprojít. Znalé cesty nás nečekal pochod dálkový, ale krásná procházka okrajem města, po nábřeží Rýnu a centrem - kdo by odolal. Abychom zvládly nápor obchodních domů, daly jsme si nejdříve oběd. Bohužel to mělo opačný efekt - seděly jsme s vypouklými bříšky nad prázdnými talíři a nechtělo se nám nic, jen se někam zašít a spát. Usměvavá servírka však bez vyzvání přinesla účet a tak jsme zaplatily a šly nakupovat. Tentokrát jsme šly už celkem na jisto do obchodů, které nás loni nějak zaujaly a tak jsme po několika hodinách stočily své kroky k hotelu. Malé bloudění a byly jsme na pokoji. Díky rozbitému záchodu a aktivitě Martiny a Peggy jsme dostaly pokoj, který nás nadchl svou prostorností. Okamžitě jsme vše přestěhovaly a udělaly tak v cuku letu neuvěřitelný bordel. Tedy chtěla jsem napsat: vybalily jsme si.

Přemlouvala jsem holky, ať si se mnou jdou ještě zaběhat, ale ležely naprosto nehybně ve svých postelích a dělaly, že mě neslyší. Kdybych se nebála, že se zaběhnu, tak jsem šla sama, ale nějak jsem si netroufla. Až později mě napadlo, říkejte mi Blesk, že jsem mohla jít na ovál u hotelu...

Sobotní ráno nás probudilo svým chladem z čehož jsme měly radost, protože běžet v chladu je sen nás všech. Sluníčko se ale během dne proklubalo z mraků, takže až taková zima nebyla, ale nebylo ani horko. Po obědě v jednom útulném podniku blízko hotelu jsme se přesunuly na sportoviště do Commerzbankarény, kde už to žilo veselým hlaholem. Vyzvedly jsme si startovní čísla a pokyny, prošly stánky na louce, proměnily gutscheiny za zboží zdarma či se slevou a šly se na pokoj nachystat. Při pročítání pokynů jsme s hrůzou zjistily, že místo pěti km se trasa o 400 metrů prodlužuje. Jasně, 400 metrů není nic, ale bylo potřeba na to připravit hlavu a nohy. Byla jsem lehce v panice, protože mi rychlý souvislý běh v současnosti dělá problémy. Uběhnu dva kilometry a jsem mrtvá. Zjistila jsem dokonce, čím to je: mám nové boty a ty boty jsou rychlejší než já a můj dech! Tak! A kdo je asi má honit, že?

Lehce ve skluzu jsme na start od půlky cesty klusaly abychom stihly ještě i hromadnou rozcvičku. Až v té chvíli jsem si uvědomila, že poslední hlt tekutiny, kterou jsem do sebe vpravila, bylo špéci (německý nápoj nejen pro sportovce - kola s džusem, moc osvěžující a vynikající věc, dokonce to prodávají už namíchané, ale dá se to samozřejmě připravit i doma v poměru 2:1) při obědě, takže jsem dostala žízeň. Loni byly dvě občerstvovačky, jedna dokonce už asi 1.000 metrů za startem, a tak jsem k nim upnula své naděje.

Závod sám byl rozdělený na dva starty - první pro běh a chůzi na 5,4 km a druhý pro běh a chůzi na 7,8 km. Na startu nás bylo mnoho přemnoho - mladé, staré i nejstarší, hubené, štíhlé, ale i pěkně špekaté a hlavně všechny v růžových tričkách, takové sladké sysinky, celkem 3.500 Favoritek.

Stouply jsme si do startovního špalíru a společně s moderátorkou odpočítávaly poslední sekundy. A pak bum prásk a my vyběhly. Tedy ehm, vyběhly. Nejdřív jsem šla, pak jsem kličkovala, pak jsem ještě víc kličkovala a snad až od prvního kilometru jsem volně běžela. Absolutně nechápu, a je to výtka především na pořadatele, že pustili dopředu hůlkařky. Ty pomalé běžkyně, to je jedna věc, překážely, ale daly se oběhnout, ale těm štrádujícím matrónám, které rozverně máchaly svými hůlkami, těm se dalo vyhnout až po strategickém naplánování oběhnutí, což zdržovalo. Ale dobrá, pak se to nějak rozložilo. Viděla jsem před sebou Martinu a držela jsem se jí, protože jsem věděla, že poběží dobře (říkala, že je připravená si zlepšit čas). Asi na třetím kilometru mi někdo poklepal na rameno a hle: ona to Martina. Takže jsem se celou dobu hnala za nějakým přeludem! Martina mě oběhla, předběhla a utekla. Já si v klidu dala pár loků na občerstvovačce, protože to mě tak akorát začaly opouštět síly a běžela za ní. Víc jak půlka trasy, nebo půlka určitě, se běžela po lesní cestě, nic moc musím říci, protože mé hyperrychlé boty mají raději asfalt, ale dalo se. Až na takové větší stoupání na pátém, to mi dalo zabrat. Krátce předtím jsem se Edy ptala jak rychle běžím (to jsem měla nějakou krizi a potřebovala jsem si upravit rychlost). Mlčky ukázal 6 km/h! Dělej, ukaž mi pravdu, houkla jsem na něj. Ukázal sedm. Hm, občas je dost protivnej....

Cílová rovinka čítajících těch 400 metrů navíc byla nekonečná. V jednu chvíli jsem měla pocit, že bránu někdo poponáší, ale nakonec jsem jí nějakým zázrakem proběhla. Martina už tam čekala s kelímkem vody, který mi fakt bodnul. Chvilku za mnou se přiřítila i Sáruš a pak i Peggy a tak jsme mohly zaútočit na stoly s ovocem, vyzvednout si tašku od sponzorů a jít se na hotel vysprchovat a převléknout abychom se ještě vrátily na vyhlašování výsledků. Sice nehrozilo, že bychom cokoliv vyhrály, ale zatleskat vítězkám se sluší. Ještě před vyhlašováním jsem se já a Martina dobrovolně přidaly ke skupině, která cvičila pro ostatní strečink. Moc jsem se u toho nasmála, ani nevím proč. Možná proto, že jsme většinou vystrkovaly zadek na diváky. A nebo spíš proto, že se ke slovu přihlásily endorfiny.

Úplně nejlíp vystihla celý závod a jeho atmosféru Peggy: "Konečně mám pocit, že je to závod pro nás a o nás. Není to o Kamínkové, není to o keňankách, je to o nás normálních holkách, co rády běhají!"

Zde pro informaci průběh mého závodu z pohledu Edy:

Celkově jsem s časem 30:36 skončila na 139. místě z 1.680 žen, které vzdálenost 5,4 km dokončily.

Zbytek výletu byl poklidnější. Daly jsme si lehkou večeři, probraly závod zleva zprava a usnuly spánkem spravedlivých. Ráno šly holky běhat, já naštěstí měla běžecké volno, takže jsem se mohla v klidu válet a užívat si nedělní pohodu s kafíčkem a čtením, a pak už hurá na letiště a domů.

Martínek mi večer říkal: Moc jsem na tebe nemyslel, to víš, měl jsem pořád hodně práce, tak se nezlob.