Winterlaufserie - 1. díl

Krásná a vydařená sobota to byla. Ráno jsem se probudila do prosluněného dne, dala jsem si kafe a četla páteční noviny. Pak už byl čas posbírat saky paky, tak jsem si vzala košík a pěkně si ho plnila. Sára málem padla když to viděla a tvrdila mi, že tam přeci nemůžu jet s košíkem! Kde je problém, že ? Karkulka šla za babičkou taky s košíčkem.

Košík jsem naplnila energetickými gely, čajem, tatrankama a banánama, své místo našel Emoxen, Orbit i mp3, navrchu byly dvoje tepláky, náhradní prádlo a mikina. Ale jo, vzala jsem si i baťůžek PIM :o) a do něj jsem si dala peněženku, hrudní pás a klíče. V devět hodin jsme se nalodili do červeného autíčka a frčeli.

Počasí bylo jako malované, nálada v autě se pohybovala hodně vysoko a moje těšení na závod nemělo hranic. Jak jsme se ale blížili k hranicím, obloha šedla a najednou se za oknem míhala krajina, kterou právě prošel děda Mráz a svou kouzelnou berlou jí uspal. Daleko se nedostal, za hranicema byla zase normální podzimní šeď a sucho. Měli jsme velmi dobrý čas a tak jsme se zastavili v Regensburgu na oběd, proběhli místní obchodní centrum a pokračovali v cestě. Díky Garminu jsme si to přihasili bez dlouhého hledání přímo k Olympijskému parku do garáží a mohla jsem jít hledat start.

Jo hledání, to je má opravdu slabá, až velmi slabá stránka. Vydali jsme se prostě směrem, který nám připadal nejsprávnější, dokonce šli před námi nějací běžci, ale pak jsem si řekla, že třeba šli ke startu, ale čísla se vydávají jinde a začala jsem panikařit. Nějaký bodrý starý muž se u nás zastavil a ptal se, co hledáme a jestli může pomoci. tak jsem mu řekla co a jak a dala mu přečíst pokyny pořadatele. Následujících 5!!!!!!! minut si to četl. Nehybným pohledem hleděl do papíru a mlčel. Pak se zeptal, jestli nejsme z Maďarska. Pak se zeptal, jestli nejsme z Polska. Pak zase četl. Měla jsem chuť mu papír vytrhnout a utéct, ale úcta ke stáří mi to nedovolila. Bylo jasný, že vůbec nic nechápe, že neví, a tak nás prostě poslal směrem, kam jsme i tak šli. Dle mapky jsme byli na místě, ale nikde ani jedna běžecká noha, ani start, ani nic. Byla jsem na pokraji hysterického záchvatu, protože jsem si představovala, že jsem ujela 400 km proto, abych se ztratila v olympijském areálu. Ani další oslovený člověk nic nevěděl a ptal se, jestli je ten závod skutečně dnes. ....

V tom jsem spatřila BĚŽCE. Zapomněla jsem na všechen svůj ostych, který většinou předchází aktu zeptání se na cokoliv a pádila k němu s dotazem, zda náhodou nejde na onen závod. Šel. A tak jsem s ním srovnala krok a šli jsme spolu. Bylo zajímavé, že mi řekl, že ta mapka je špatná, a že start/cíl je úplně jinde. No nevím, v té chvíli už mi to bylo i jedno, hlavně že stihnu začátek.

Lidí jak na kostele, sluncem zalitý ovál, smích a červené čepičky, to byl první dojem, když jsem se vynořila zpoza rohu. Vyzvedla jsem si číslo, dostala jsem jakousi modrou věc (čepice, čelenka a šála, čili tři v jednom) se znakem závodu a nachystala jsem se. To už došla a i Sára s kamarádem, kterým jsme s pánem utekli. Nakonec jsem stihla i záchod a dětské závody s čímž jsem ani nepočítala.

A pak už konečně start. Běželi jsme nejdřív dvě kolečka kolem oválu. V pokynech stálo, abychom si tento běh po oválu vychutnali, abychom si užili tu pospolitost, že rychle můžeme běžet zbylých devět kilometrů. Inu to se mi nemusí říkat 2x, pomalu a pospolitě běhám nejraději.

Vybíháme mimo ovál. Nevím proč jsem si představovala, že se bude běhat jen uvnitř areálu na asfaltových rovných cestách. Místo toho mě (kromě zmíněných vyasfaltovaných chodníků) čekala i tráva, klouzavý kamínky, kopečky, návrat na ovál a zase a ještě jednou. Celkem tři kola. První kilometry mi - jak jinak nešly. Mě vždycky strašně vylítne tep. Měla jsem 92%, ale přitom jsem běžela pomalu. Než se na ovále dostanu na 85% musím hodně makat, a tady bez velké námahy 92...

No nic, první kolo bylo za mnou. Seznámila jsem se s terénem, soupeři mi utekli, ale zbyli i nějací za mnou, to je člověk hnedle v klidu :o) Druhé jsem moc nemohla, nějak se mi pletly nohy. Taky mě začali dobíhat ti, co běželi třetí kolo a řítili se do cíle. Radost na ně pohledět na atlety rychlonohé... Ve třetím kole jsem ale nějakým zázračným způsobem "chytla slinu" a běželo se mi dobře, i když na čase se to nijak neodrazilo. A jakže jsem to tedy zaběhla? Ano, Modří vědí, ti mi včera psali, tak ještě pro Červené:

1. kolo 00:22:24 (3,6 km)
2. kolo 00:20:44 (3,2 km)
3. kolo 00:20:18 (3,2 km)
celkem: 01:03:26
193. z 235 žen

Byla jsem hodně šťastná. Hodně. Ani jsem si tentokrát neříkala: mohla jsem běžet líp, mohla jsem běžet rychleji, co by kdyby... Ne, spokojila jsem se s tím, co bylo. Mám zase prostor se zlepšit, posunout hranice a dát si nové cíle. Vím, že se musím naučit běhat rychle na ulici. Na ovále to zvládám, tam je to pořád dokolečka, rovinka jak vyšitá, žádné překážky, ale jakmile na závodech narazím na obrubník či kopeček, okamžitě se strašně zadýchám a nemůžu. Ale v tu chvíli jsem to neřešila a nechala se unášet na vlně endorfinů.

Pak jsme se šli podívat do adventního Mnichova. Atmosféra tohoto nádherného města vyšňořeného do tisíců malých světýlek se ani nedá popsat, to je nepřenosné. Došli jsme i na vánoční trhy, nahlíželi do stánků s pečenými kaštany, praženými mandlemi a svařeným vínem, postáli u flašinetáře, obdivovaly dóm, poslechli si kousek sváteční mše. Všude kolem nás proudily davy lidí, a přesto jsem necítila žádnou nervozitu. Nechtělo se mi ani nic ochutnat, nebo jít do obchoďáku nakupovat, jen jsem se nechala unášet na vánoční vlně.

WLS - Blog

Ale všechno musí jednou skončit, čekala nás dlouhá cesta domů a tak jsme se rozloučili s Mnichovem a vyrazili. Těsně před Prahou povídal Tomáš: Holky, za dvacet minut jsme v Praze. Vtom před námi začalo blikat výstražnými světly auto, vpředu zase blikal policejní maják, tak jsme zastavili a čekali, co bude. Přišel k nám nějaký kluk a říkal, že vpředu je nehoda, že tak hodinu bude trvat odklízení. Co dělat. Vidina teplé sprchy a zachumlání se do peřin se rozplynula. Po hodině nás pustili. Asi prvně jsem jela místem tak bezprostředně po té, co se tam stala nehoda. Všude se válely střepy, kusy aut, na krajnici stály vraky, svodidla byla od krve. Jedna žena prý zahynula. Vím, že to sem nepatří, ale nedá mi to. Stalo se to chvilku před námi, mohli jsme to být klidně my...

Když jsme projížděli okolo té nehody, vzpomněla jsem si kdoví proč na Falca. Možná proto, že jsem dopoledne z rádia slyšela jednu jeho písničku, asi i proto, že se také zabil v autě. Těsně před smrtí vydal nové CD, tento song byl tečkou za jeho životem. Je smutný, ale krásný.



Je lepší ztratit hodinu života čekáním, než ztratit ve zlomku sekundy život. Opatrujte se. Užívejte si advent, nikam nechvátejte, pečte cukroví, jděte na procházku, napište Ježíškovi....