Každý, kdo se postavil na start, byť jen jednoho jediného závodu, ví, co je to přepálený začátek. To je stav, kdy po výstřelu začnou všichni utíkat jak zběsilí a nováček, a možná nejen on, pojme podezření, že pokud nepoběží stejně rychle, všichni mu utečou. Takže taky utíká jak zběsilý, stejně mu všichni utečou a ještě na konci vůbec nemůže.
Prožila jsem si to na podzim, kdy po jednom kilometru úprku s davem mi došel dech a chtěla jsem s tím seknout. Tento týden jsem se přesvědčila, že nejen na závodech se dá přepálit začátek. Já přepálila tréninky.
Po té, co se na netu objevil můj článek o přípravě, zmocnil se mě pocit, že nemám šanci uspět. Že málo běhám. Že běhám špatně. Že běhám pomalu... Pod článkem se dokonce objevilo hlasování o tom, jak nakonec dopadnu. Je zajímavé, že si spousta lidí myslí, že trať uběhnu do 2:15. Jen 11 lidí stojí nohama na zemi a myslí si to co já, že se vejdu do 2:30. Možná, že i to hlasování mě lehce rozhodilo, protože se cítím těm klikajícím zavázána. A přitom jde jen a jen o mě, o ten pocit přijít na start a zaběhnout si to. Nic víc, nic míň.
Večerní běh mě pak v mých pochybách ještě podpořil. V pondělí pršelo, oteplilo se a nastala obleva. Na chodnících to vypadalo všelijak a tak jsem zamířila na ovál. Na oválu katastrofa – dvacet centimetrů břečky, na které to klouzalo a čvachtalo. Dle plánu jsem měla běhat 30 minut s tepem na 80 % , ale už po 5 minutách jsem toho měla plné kecky. A to doslova.
Taky jsem velice podcenila oblečení a oblékla se stejně, jako když mrzlo, takže mi bylo horko, a to se běží hodně blbě. Jako vrchol všeho začalo žbrblat i tělo: „Co tu chceš v pondělí, neměla bys doma žehlit? Chodíme běhat v úterý! Haló, slyšíš? Mě se dnes nechce běžet!“ Nechceš? Musíš! Průměr tepovky jsem pak měla dokonce 83%. Věděla jsem, že běžím zbytečně rychle, ale neuměla jsem to ukočírovat.
Středeční běh byl podobný. Chodníky se zdály býti v pořádku, fakt jsem se těšila, že si dám svůj velký okruh i s kopcem, a že si zkusím střídat tempo. To mimo ovál zatím neumím, ale pak jsem se dostala na část sídliště, kde to vypadalo skoro jako na ovále – břečka, kam oko dohlédlo. Když jsem konečně doběhla na asfalt, zahučela jsem pro změnu do obrovské kaluže, ze které jsem se hrabala s velmi hlučným klením. Druhá půlka pak byla o něco lepší, ale tep se mi držel pořád nad 80 %.
Myslím, že se musím oprostit od toho MUSÍM a naladit se na CHCI. Nesmím dát na řeči zkušených běžců, že na takový výkon ani není třeba trénovat. Myslím, že to třeba je. Začátečník musí před takovým soustem dát svému běhu řád a naučit se disciplíně a vytrvalosti. Už to není joggování, už je to výkon a bez tréninku se na něj nepřipraví.
Velmi dobrým tahem bylo předělat si včas tréninkové dny. Když člověk několik měsíců běhá v úterý, ve čtvrtek a v neděli, tělo pak zřejmě potřebuje nějakou dobu na to, aby si na změnu zvyklo. Ještě že jsem to včas podchytila.
Jediné, co mi tento týden šlo, bylo cvičení. Posilovna nezklame snad nikdy, cvičím ráda, cvičit umím. Teď cvičím i se suuntem tak alespoň vím, kolik spálím kalorií. Cvičení jsem si rozdělila do dvou dnů, první dělám nohy, prsa a bicepsy a další den záda a ruce. Vše dělám v supersériích, abych byla dřív hotová a měla dost času na rotoped. No a taky samozřejmě na nějaké domácí práce :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat