Školka

Na základě dopisu ze školky, že se Martínek stává od školního roku 2008/2009 jejím chovancem, jsem se zúčastnila první schůzky s rodiči a přáteli a paní ředitelkou. V břiše jsem cítila motýlky jako kdybych šla na rande a stejně tak moc jsem se těšila. Znovu malinkaté židličky, malinkaté stolečky, malinkaté přihrádky na malinkaté bačkůrky, ťuťuťu.... To bude krása.
*
Paní ředitelka si chvilku po smluveném termínu vzala slovo. A vzala si ho na dlouho. A do jejího slova si brali slova rodiče a přátelé a kladli naprosto zbytečné otázky typu: A může mít náš Petřík SVŮJ kartáček a ne ten od sponzora? A na kolik kroužků může chodit naše Janička? A může... A smí.... A jak to.... A proč.... ááááááááááááá Bože! Úplně jsem za těch pár let, co jsou děti na střední škole, zapomněla, jak je tohle všechno děsné, unavující, zničující, jak mě strašně prudí nesmyslná nařízení, aktivní rodičové, hysterické učitelky, nablbé schůzky o ničem.... Ne, to nepřežiju. To je snad ještě horší než 3 a půl leté ponocování, které mám za sebou. 3 roky školka + 5 let první stupeň, to je osm let! Osm let! O S M let Možná déle... Ani domyslet to nechci.
*
V koutku duše doufám, že to tak nebude. Paní řídící je vlastně docela milá, třeba se to nějak vyvrbí. Třeba...