Vrať mi mýho koníka!

Klasický trik jak někomu něco vnutit, je mu to sebrat. Nebo nedat. Nebo tak nějak. Příklad číslo jedna: krmení dravé zvěře zeleninou. Dravou zvěř v tomto případě zastupují malí nezbedové a je potřeba do nich vpravit mrkev (brokolici, špenát...). Dítko sveřepě tiskne rty k sobě a ani hever, natož umělohmotná lžička s oranžovou hmotou, se dovnitř nedostane. A cože rodiče udělají? Pohodlně se opřou a začnou se za hlasitého mňam, mňam, mňam krmit sami. Dítko chvilku nevěřícně zírá a pak otevře tlamičku a baští taky.

Další klasická situace je s hračkami. Místo: dětský pokoj. Všude něco leží. Kostky, leporela, panenky, autíčka. Dítě sedí v koutku a něco si kutí. Matka nechce rušit, ale tak posadí se na zem a aby se zabavila, vezme si nejbližší hračku. Á, houpací koník, houpy, houpy, kočka snědla kroupy. Potomek zbystří, všeho nechá a začne se o koníka přetahovat: Můj koník! Můj. Dej mi mého koníčka! (šišláni si doplňte). No a přesně takhle jsem vlastně dopadla já. Protože ve chvíli, kdy se mi zase  běhat chtělo a byla jsem rozhodnutá zimu za účelem zvýšení kondice proběhat, mi mého koníčka sebrali a túdle, vezmi si jinou hračku.

Jiná hračka, Elík, mi sice běh svým způsobem nahradil, ale táhlo mě to ven. Ven k mé lavičce, nebo alespoň do parku, nebo někam. Jenže každý běh mě stál tolik sil a tolik moc to bolelo, že jsem si pak už ani netroufala a jen čekala na léky. A včera jsem konečně byla na plicním. Astma potvrzeno. Pěkně se nám to rozjelo paní Macháňová, zvedla varovně obočí paní doktorka a jedním dechem mi vynadala, že jsem u ní několik let nebyla. Odvětila jsem, že jsem neviděla důvod, když jsem neměla žádné problémy. TyTyTy!!!

Z lékárny jsme si domů přinesla zásoby krabiček na dva měsíce. Rukou rozechvělou jsem vydolovala první pilulku, vložila ji do stroječku a šlehla si. Plíce ožily, roztáhly se jak zamlada a dnes jsem dokonce bez zadýchání vyšla schody!!! Vypadá to, že můj koník se mi zase vrátil. Teď může být prostě zase už jen líp. :o))