Já když nechci, tak se mnou nehne ani párek volů. Takže když jsem dostala někdy začátkem roku (nebo později, to už si nepamatuji přesně) nabídku na to, zajet si v červnu cyklozávod, mé NE bylo rychlejší než Keňan v cílové rovince. No, ale tak jak šel čas a já v sedle kola strávila víc času než v běžeckých botách, nějak se mi to rozleželo, a že tedy jo. Však o nic nejde, prostě se projedu na druhé straně Prahy. Na akci bikový závod jsem ale uvalila informační embargo. Nechtěla jsem o tom mluvit, ani nevím proč. Prostě nechtěla. Pár lidí to vědělo, ale široké okolí nee. Stejně se to seběhlo velmi narychlo, takže jsem vlastně ani neměla prostor o tom někde mluvit.
Registrace na Bike-Prague proběhla na poslední chvíli, právě zavírali, ale ještě jsem se vešla. Jakmile mi potvrdili, že jsem závodnice, volala jsem do naší manufaktury a pídila se po klubovém tričku ITB pro cyklisty. Chvilku mi trvalo, než jsem z Pavla vymámila alespoň ANO, pokusíme se, ale měla jsem pocit, že můj šibeniční termín stihne. Když pak večer poslal návrh, byla jsem nadšená a už se viděla, jak ve žlutém dresu předjíždím jednoho soupeře po druhém. Samozřejmě jsem mohla jet v čemkoliv jiném, ale jet za klub v klubovém tričku je prostě něco jiného.
Jenže se pomalu a jistě začalo kazit počasí. Příjemných 22st. rosničky změnily na 33st, a tak jsem vymyslela plán B - tílko. Narazila jsem na stránky Haname, kde měli to nejkrásnější tílko na světě. Takové jsem si už roky přála a konečně, konečně ho i objednala. Z obchodu mi druhý den volali!!!! a děkovali za objednávku. Po nějaké té debatě o objednaném zboží došlo i na dotaz, zda ještě něco nepotřebuji a já se tak letmo zmínila, že možná cyklokalhoty, neb žádné nemám (soory mé kalhoty z Lidlu, že jsem vás zazdila). Během několik minut mi od nich přišel mail s třemi různými návrhy kalhot s vysvětlením proč ty a ne jiné. Celé mě to prostě tak nějak pozitivně naladilo, že jsem si je vážně objednala. S ohledem na blížící se narozeniny je možné, že je od někoho dostanu O:o)
Před startem |
Odpoledne se ovšem stalo něco, co úplně všechno změnilo. Akce BIKE se provalila a tak jsem najednou dostala tisíce různých otázek z různých stran. Poslala jsem odkaz mailem, abych nemusela moc vyprávět a v ten moment se přiřítila kamarádka, že takový závod nemůžu jet na svém kole, že mi půjčí horské. Chvilku jsem se bránila, protože mi to bylo blbý - půjčit si horáka je přinejmenším divný, vždyť jsem na něm nikdy neseděla, kdo ví jak se bude chovat! :o)) Ale pak jsem tedy řekla ano, i když jsem se bála, že s ním něco vyvedu. Odpoledne jsem si ho vyzvedla a provedla zkušební jízdu. Horák je na silnici velmi líné stvoření, na úplně hladké rovné silnici nebylo možné vyvinout prakticky žádnou vyšší rychlost, ale tedy jakmile přišly drncáky jakéhokoliv druhu, horák držel jak židovská víra, ani to s ním nehnulo. Usoudila jsem tedy, že se jistě takhle skvěle bude chovat i v sobotu. Připravila jsem si hromádku věcí a šla spát.
Na rozdíl od běžeckého závodu jsem vlastně nic zásadního neřešila. Nepředzásobovala jsem se sacharidama, protože zásoby tuku co mám, pro kolo stačí. Nebyla jsem ani nervózní, přestože jsem netušila ani omylem, co se bude dít. Že pojedu byla jediná jistota a jezdit umí každý, kvůli tomu není třeba vyšilovat. Ale jaké to celé bude, jak se mi pojede, jak se pojede v davu, zabloudím nebo ne, no to bylo všechno zahalené takovým mlžným oparem. Spíš jsem se těšila než bála. Kdybych měla běžet, věděla bych, že budu trpět: horko... kopce... dálka... = trpím :o))
Sobota: A zase tu byl přejezd na druhou stranu Prahy. Měla jsem výhodu, že jsem nastoupila jako první a zabrala si místo, ze kterého jsem nemusela uhýbat jiným cyklistům - a že jich bylo. Při výstupu ještě víc, to už se vyvalili ze všech vozů. Popadli své oře, vynesli je z metra a rozprchli se. Já rozvážně šla :o) Našla jsem si skvělé místo, pozorovala cvrkot a fotila selfíčka. Do toho se najednou objevila Renata, která to celé překvapivě vůbec neměla na svědomí :oD a tak jsme společně čekaly na start ve stínu budovy.
Naši vlnu vypustili skoro ve čtvrt na jednu. Poledne. Vedro. Ale tak na kole je to jiné, kór když byl na začátku sjezd, hnedle nás to pěkně ochladilo. Při sjíždění mě napadlo, že nás honí včely, ale to jen kola vydávala takový hukot. Když běžím, mám sluchátka a takové detaily jako jsou zvuky z okolí nevnímám, tak tady jsem si to vážně užívala. Všechny to funění, někdy nadávání, ale i vtípky ve špuntech. První stoupání ovšem už patřilo kolizím, kde jsem i já málem shodila lidi, protože na mě padala holka a já se jí snažila uhnout. Bylo to o fous. Že by se to nějak trhalo se říct nedá, trať byla hlavně zpočátku každou chvilku ucpaná. Co bylo zajímavé, že už na prvních snad dvou třech kilometrech lidi lepili či spravovali kola a někdo se dokonce i vracel s kolem na rameni zpět.
Silnice se po pár kilometrech změnila na terén. Zpočátku jen takové polní pěšinky, víceméně rovné, občas nějaký kopec, ale celkem pohoda. Nejhorší to bylo na 15 km, tam se udělal několikaminutový špunt. Překvapil mě klid lidí. Prostě se stálo a trochu se blbo, nikdo neplašil. Až na jednoho taťku, že prý jeho dcera píchla a musí za ní, že už tak má ztrátu deset minut! Ach, deset minut... Co to je? :-D
Na trase bylo hodně těžkých technických kopců - kameny, výmoly, bahno, a taky dva brody... Nemít horáka, asi bych to vůbec nezvládla. Takhle jsem se s tím celkem statečně prala. Kopce jsem se snažila vyjíždět, ale tedy dolů, dolů jsem se bála, tam jsem hodně ztrácela a ty, co jsem předjela do kopce, mi to s chutí vrátili. Jednu chvilku jsem měla i problémy s převodovkou, nějak nepřeváděla a zůstal mi jen malý převod, ale za chvilku to zase šlo. V té vsuvce, kdy to nešlo, se mi podařilo i spadnout. Vjela jsem do vyjeté koleje, což by snad ani nevadilo, kdybych nešlápla... Svalila jsem se jak špalek, spadla mi žabka a držák na Edu, ale nic vážného to nebylo. Jen mě zase předjela horda lidí, ale spousta se jich ptala, zda jsem v pořádku. Rychle jsem to posbírala a až za jízdy zjišťovala, jestli mi něco je. Trochu mě bolelo levé předloktí, což s porovnání s těmi, co z nich crčela krev bylo nic.
Na jednatřicátém kilometru začalo poprchávat. Přišlo mi to příjemné, akorát jak se zatáhlo, prd jsem viděla. Jenže sundat si brýle znamenalo nebezpečí oslepnutí, neb kamínky i prach lítaly všemi směry a s chutí trefovaly obličej. Takže jsem jela trochu poslepu, protože přes tmavá skla nebylo nic vidět. Na konci nás čekal opravdu těžký kopec, lidi vedli kola, na jízdu to moc nebylo. Na úzké pěšince se blbě rozjíždělo a objíždělo a tak jsem vedla taky. Do cíle jsem vjela dvě a půl hodiny po výstřelu. Sebrali mi čip a já byla megahappy. Fakt moc. Akorát jsem to neměla komu sdělit. Nikoho jsem neznala, Renata jela 65, takže ani dlouho neměla být. Tak jsem tam tak bloumala po zázemí s pusou od ucha k uchu a fotila si totálně zasviněné kolo. Šel by i jemnější výraz, ale ten by to nevystihl :o))
Šla jsem do fronty na mytí kol a v tom mi Renata napsala, že je v cíli! Nejdřív jsem si říkala, že byla tak rozumná, ale pořadatel ji na těch 65 prostě nepustil. Na odbočce byla pozdě a nestihla by tak limit. Bohužel, nikde nebylo psáno, že to tak bude, to prý vědět, zabrala by.
A tak jsem konečně měla prostor vypustit své juchání nahlas a zahrnula jsem ji vším tím pozitivním, co mě tak cestou potkalo. Ovšem když jsem řekla: To bylo lepší jak běh!!!, koukala na mě s nefalšovaným údivem a asi i zděšením a říkala: To ne!?!?!?!? Ale jo, já to tak cítila, vážně.
Ještě jsme se najedly a vyhodnotily akci jako velmi podařenou. Pořadatelé to měli zmáknuté opravdu perfektně. Zázemí, trasa, občerstvení, cílový servis, výborný oběd, výsledky ihned k dispozici. Bylo to jiné než běžecký závod, myslím atmosféru a průběh. Vlastně jsem třeba neměla čas dumat nad tím, jestli můžu nebo ne, jestli mi je horko nebo ne, prostě jsem jela a jela, šlapala jsem co to šlo. Zajímavé byly třeba občerstvovačky. Lidi prostě položili kolo, šli si něco vybrat a pak se v poklidu osvěžili. Zřejmě to pak dohnali ve sjezdech :o)) Já se na zastávkách jen napila, popadla pomeranč a odjela z toho mumraje, u jedné jsem ani nezastavila.
Všichni znají ustálené spojení Plave jak paní radová. Jistě se hned každému vybaví paní s hlavou trčící z vody, jak poklidnými tempy rozráží vodu a to tak, aby si nenamočila trvalou. Jezdit jako Poděbradka není možná až tak ustálené, ale já už to použila víckrát, takže pro mě ano. Jezdím jako Poděbradka, akorát místo košíku mám často vpředu taštičku.
Doteď jsem nejezdila v kalhotách s vložkou, ani s helmou, neměla jsem tretry a vůbec všechny ty věci, které mají dnes skoro všichni. A přesto jsem se vydala do neznámých vod a plavala ne jako paní radová, ale jako .... Dobře jsem plavala :o)) Ten závod, to byla úplně jiná káva než jakou jsem pila dosud. A mám pocit, že někdy si ji zase dám.
Na trase bylo hodně těžkých technických kopců - kameny, výmoly, bahno, a taky dva brody... Nemít horáka, asi bych to vůbec nezvládla. Takhle jsem se s tím celkem statečně prala. Kopce jsem se snažila vyjíždět, ale tedy dolů, dolů jsem se bála, tam jsem hodně ztrácela a ty, co jsem předjela do kopce, mi to s chutí vrátili. Jednu chvilku jsem měla i problémy s převodovkou, nějak nepřeváděla a zůstal mi jen malý převod, ale za chvilku to zase šlo. V té vsuvce, kdy to nešlo, se mi podařilo i spadnout. Vjela jsem do vyjeté koleje, což by snad ani nevadilo, kdybych nešlápla... Svalila jsem se jak špalek, spadla mi žabka a držák na Edu, ale nic vážného to nebylo. Jen mě zase předjela horda lidí, ale spousta se jich ptala, zda jsem v pořádku. Rychle jsem to posbírala a až za jízdy zjišťovala, jestli mi něco je. Trochu mě bolelo levé předloktí, což s porovnání s těmi, co z nich crčela krev bylo nic.
Na jednatřicátém kilometru začalo poprchávat. Přišlo mi to příjemné, akorát jak se zatáhlo, prd jsem viděla. Jenže sundat si brýle znamenalo nebezpečí oslepnutí, neb kamínky i prach lítaly všemi směry a s chutí trefovaly obličej. Takže jsem jela trochu poslepu, protože přes tmavá skla nebylo nic vidět. Na konci nás čekal opravdu těžký kopec, lidi vedli kola, na jízdu to moc nebylo. Na úzké pěšince se blbě rozjíždělo a objíždělo a tak jsem vedla taky. Do cíle jsem vjela dvě a půl hodiny po výstřelu. Sebrali mi čip a já byla megahappy. Fakt moc. Akorát jsem to neměla komu sdělit. Nikoho jsem neznala, Renata jela 65, takže ani dlouho neměla být. Tak jsem tam tak bloumala po zázemí s pusou od ucha k uchu a fotila si totálně zasviněné kolo. Šel by i jemnější výraz, ale ten by to nevystihl :o))
Šla jsem do fronty na mytí kol a v tom mi Renata napsala, že je v cíli! Nejdřív jsem si říkala, že byla tak rozumná, ale pořadatel ji na těch 65 prostě nepustil. Na odbočce byla pozdě a nestihla by tak limit. Bohužel, nikde nebylo psáno, že to tak bude, to prý vědět, zabrala by.
A tak jsem konečně měla prostor vypustit své juchání nahlas a zahrnula jsem ji vším tím pozitivním, co mě tak cestou potkalo. Ovšem když jsem řekla: To bylo lepší jak běh!!!, koukala na mě s nefalšovaným údivem a asi i zděšením a říkala: To ne!?!?!?!? Ale jo, já to tak cítila, vážně.
Ještě jsme se najedly a vyhodnotily akci jako velmi podařenou. Pořadatelé to měli zmáknuté opravdu perfektně. Zázemí, trasa, občerstvení, cílový servis, výborný oběd, výsledky ihned k dispozici. Bylo to jiné než běžecký závod, myslím atmosféru a průběh. Vlastně jsem třeba neměla čas dumat nad tím, jestli můžu nebo ne, jestli mi je horko nebo ne, prostě jsem jela a jela, šlapala jsem co to šlo. Zajímavé byly třeba občerstvovačky. Lidi prostě položili kolo, šli si něco vybrat a pak se v poklidu osvěžili. Zřejmě to pak dohnali ve sjezdech :o)) Já se na zastávkách jen napila, popadla pomeranč a odjela z toho mumraje, u jedné jsem ani nezastavila.
Všichni znají ustálené spojení Plave jak paní radová. Jistě se hned každému vybaví paní s hlavou trčící z vody, jak poklidnými tempy rozráží vodu a to tak, aby si nenamočila trvalou. Jezdit jako Poděbradka není možná až tak ustálené, ale já už to použila víckrát, takže pro mě ano. Jezdím jako Poděbradka, akorát místo košíku mám často vpředu taštičku.
Doteď jsem nejezdila v kalhotách s vložkou, ani s helmou, neměla jsem tretry a vůbec všechny ty věci, které mají dnes skoro všichni. A přesto jsem se vydala do neznámých vod a plavala ne jako paní radová, ale jako .... Dobře jsem plavala :o)) Ten závod, to byla úplně jiná káva než jakou jsem pila dosud. A mám pocit, že někdy si ji zase dám.
před... |
po... |
žabka to taky přežila :oD |
V cyklodresu ITB |
17 komentářů:
já si snad ten časopis taky přečtu, tolik zajímavých informací :-)
Tak určitě :oD
Supr rukavice :) A jak jsi byla zabehnena, bych Te nepoznala! :D Respekt, ja se na cyklozavod nikdy neodvazila. Ze bych skoncila na konci by mi nevadilo, ale vsechen ten teren, hromadne pady... Pfff. Bojim bojim. Jsi fakt dobra.
Plavala jsi jako zkušený pulec :-) Veliká gratulace. Podle tvého popisu to muselo být super:-)
Gratuluju k poprvé!
Mám vážné obavy, že to tílko nutně potřebuju. Přesně v těchhle barvách mám svůj bike ;-)))
Zuzka Součková
Tvá kamarádka je chytrá horákyně, že ti půjčila horáka... Gratulace a člověk má určitě dělat co ho baví - bez ohledu na "předsudky" :-)
R.
Sum: né, tak hrozný to nebylo, fakt pohoda. Tys dala zase triatlon, to bych nedala zase já :o))
Bubo: no jo vlastně - jako Pulec :oDDD
Zuzka: jdi do něj, je absolutně nej! Taky budeš mít narozky, napiš si ho na seznam ;o))
Richarde, máš pravdu, musí to především bavit :o)
No jo, ale to jsem vzdycky vybirala neco, kde bylo kolo co nejjednodussi a byla to nejvic obavana disciplina :D
SUm: tak znáš mě - kolo mi dělá radost. Myslím, že desáté místo v kategorii mluví za vše :o))
Jakožto věrný čtenář blogu blahopřeju ke krásnému zážitku.
Střídat a zkoušet různé sportovní aktivity je mnohem větší (a pro tělo zdravější) zábava než jen pořád běhat.
Za měsíc je v Dolních Počernicích skvělý Pražský triatlon, kde si člověk může vyzkoušet 3 sporty v jednom, a to v rozumných dávkách (400 m plavání, 24 km kolo a 2 km běh). Bývá tam hodně legrace.
http://www.htriatlon.cz/hlavni-zavody-2015/prazsky-triatlon-2015/
Ta samá parta pak o dva týdny pořádá legendární Houmrův triatlon v Jiříkově.
No sikovny jste holky! :-) Tilecko je krasny, ale ten dres teda taky! :-) No ja te budu na Strave sledovat, jak ti to slape ;-)
Anonymus: dík za pozvání na triatlon, ale ten bych vážně nezvládla. Jestli paní radová plave s hlavou nad hladinou, já umím jen splívat :oD To leda že by byla štafeta - každý by dělal jeden sport, to já bych se toho kola klidně ujmula...
Renča: děkujeme :o) Já zase budu sledovat, jak ti to běhá. A že ti to běhá!
No, to ze jsi posunula kolo do pozice hlavniho sportu.. to ti klidne vsichni odpustime.. ALE! ze jsi jezdila na tom zpropadenem vynalezu u nas .. kousek od meho domecku, pres prokopak.. a nerekla? No fuj!! Hanba!!
Ze ty ses bala, ze bychom treba bezeli s tebou?
V pristi hospode, mam u tebe pivo! No takova ostuda!! ZOO (Pulec s tucnake a malem i Liska) v prokopaku.. a ja to nevim..
12:)
A jéje, a jéje... Rozházet si to s králem Prokopského údolí jsem vážně nechtěla. Snad mě omlouvá to, že já vlastně ani nevěděla, že je to Prokopské údolí O:o))
Rozhazet.. nerozhazet..:).. zadny kral nejsem.. ale to pivo? To mam u tebe.. :)
No.. takhle se vykaslat na iTB behaci a bydlici -- co by kamenem dohodil a zbytek odskakal po jedne noze vzdalenosti.. to je neodpustitelne! Navic jsem ti jeste nevedomky prekladal Veverkovske motto na tricko!!
To bude drahy! 12:)
mě jsi něco překládal?!?! Vždyť v tom kluci už tuhle závodili... ;o))
Ajaj, žabka málem umřela, Pulec zradil a Tučňák na poslední fotce vypadá, že informace o preferenci kola s ním sekne. :-D :-D
Okomentovat