Hra na domácím hřišti

Houštecký cyklomaraton mám v hledáčku už roky. Vzhledem k tomu, že se letos konal 12tý ročník, je možné, že ho mám v hledáčku podobně dlouho. Ale nikdy jsem si netroufla jít jen tak mezi skutečné cyklisty. Až teprve běžecké závody mi ukázaly, že tyhle akce jsou určeny pro širokou veřejnost a tudíž stačí umět se s danou vzdáleností popasovat. A protože atmosféra z Bike Prague mě tak uchvátila a probudila ve mě netušenou dravost, přihlásila jsem se do Houšťky prakticky bez nějakého dlouhého přemýšlení. 

Ačkoli je to závod s dlouhou tradicí, webové stránky zas tak skvělé nejsou. K dispozici byl sice popis trasy, ale mapa nikoliv. Kliklo-li se na odkaz mapa, stáhla se dětská trasa. Kliklo-li se na odkaz dětská mapa, překvapivě se stáhla také dětská trasa. V době netušených možností bych čekala normální záznam trasy včetně profilu. Je pravda, že tam byl i obrázek se zákresem v cyklomapě, ale nedal se zvětšit tak, aby si ho člověk mohl řádně prostudovat. Tím pádem jsem se nedozvěděla, že nepojedu  po svých silničkách, ale úplně neznámým terénem. Výhoda domácího hřiště, jak jsem si to před závodem malovala, se nekonala...

Na výběr byly tři vzdálenosti - 26, 60 a 80. Vybrala jsem si zlatou střední cestu, na kterou jsem nalákala i Renatu. Bývala bych jela sama, nějak mi to nevadilo, ale co si budeme povídat - ve dvou se to lépe táhne. Bohužel mi celý týden nebylo úplně nejlíp. Cítila jsem knedlík v krku a nespuštěnou rýmu, čekající někde uvnitř dutin, že vyleze až se jí zachce. Zachtělo se jí ve čtvrtek, sice jen lehce, ale nebylo to příjemné. Kolo na akci jsem si už nepůjčovala, protože na ty naše silničky mi přece mé kolo stačí :o))

V sobotu ráno mě vzbudily zvuky aut přejíždějících po mokré silnici. Déšť? To né! Počasí si to asi popletlo. Pršet má, když běžím závod, ne když ho jedu! Vylezla jsem kolem sedmé, nebe hnusně zatažené, očividně chladno a nevlídno. Ach jo. Snědla jsem housku, vypila kafe a oblékla několik vrstev. Sedla jsem na kolo, které jsem si večer pěkně umyla a namazala, a vydala se do Staré Boleslavi, do části Houšťka. Že tam kdysi trénoval Zátopek je známá věc. Dokonce v nedalekém lese, kde běhával v kanadách, po něm pojmenovali běžecké stezky. A přesto jsem toto místo při svých toulkách nikdy nenašla. Asi jsem se málo pídila, protože tentokrát jakmile jsem někde řekla Houšťka, každý hned věděl cestu. A kupodivu jsem ji i našla a trefila se bez bloudění. Jela jsem pomaličku, abych se neunavila. A ono by to ani rychleji nešlo, vážně jsem se cítila pod psa a ještě jsem si ve středu natáhla nebo skřípla nějaký sval, takže mi to vadilo při šlapání. myslela jsem si, že pseudproblémy souvisí s tím, že se člověk netěší, ale já se těšila, takže mi to očividně fakt všechno bylo :o)

Vjela jsem do areálu a vtom na mě volala Renata z už zaparkovaného auta. Taky jí nebylo dvakrát teplo a tak jsme šly nejdříve pro čísla a pak zpět do auta. Cestou mi vyprávěla, že zrovna nějaký člověk přišel o kolo. Měl ho na takovém tom zařízení za autem, někam si odskočil a pak už mu zbyly jen oči pro pláč. No mě by asi švihlo. Byla jsem u toho, když pak nasedal do auta a jel domů. To musí být asi strašný pocit. Z auta jsme pak pozorovaly cvrkot kolem, hlavně to, co si kdo bere na sebe a jaká mají kola. Vesměs měli všichni horská. A taky SPD a dresy a vůbec vypadali hodně závoďácky. Přímo před námi byla taková rodinka od babičky a dědečka po vnučku, a ti to měli perfektně vychytané včetně pláštěnky na čekání. Ovšem když najednou "taťka" stáhnul kalhoty a vystrčil na nás zadek!!!!, to jsme nebyly úplně šťastné. Nejvíc kolem chodily dresy NH CAR (zřejmě dobrej oddíl) a já si řekla, že čím víc jich předjedu, tím líp. Moc se tam rozpínaly :o)

Start osmdesátek jsme si nechaly ujít a jen je pozorovaly oknem, a teprve když se po nich zbylo prázdno, jely jsme na start my. Na sobě jsem měla tři tenké vrstvy, především lehounkou větrovku, která mě skutečně chránila a zima mi nebyla. Byť bych raději byla vpředu, s ohledem na pramalé zkušenosti s hromadným startem, jsme se zařadily dozadu. Těsně než jsme vyrazily, ztratila jsem družice, které si mě našly až nějakou chvilku po výstřelu. Naštěstí jsem měla ještě Edu a ten to všechno sledoval od prvního šlápnutí přes startovní koberec. No a jelo se. Byla jsem dost zvědavá, kudy se budeme řítit a řítili jsme se převážně jinudy, než jsem čekala. Pořadatelé si s trasou vážně pohráli a nevynechali jedinou příležitost nás protáhnout kdejakou stezkou. Zpočátku jsem přesně věděla, kde jsem a co přijde a to byla vážně i výhoda. 

Asi na 16tém se odpojila nejkratší trasa a někdy tou dobou začalo hodně pršet. Také jsem zjistila, že jsem úplně vzadu v takové menší tlupě. Jenže vzadu jsem být nechtěla a tak jsem je postupně všechny předjela, nebo alespoň dotáhla. Pořád to byla rovina, terén známý, jala jsem dobře i v tom šíleném slejváku, který na nás nenechal nit suchou, Na mě tedy rozhodně ne. 

Ve Staré Lysé bylo první občerstvení. Vzala jsem si jen kelímek se zelenou vodou a jela dál, jíst se mi nechtělo. Stočili jsme to na Čihadla a mě jímala hrůza, protože Čihadla nesnáším a jedu tam krokem vetchého starce. "Naštěstí" nás odklonili. Od té chvíle už to bylo hodně kopcovité a vlnité. A po tom dešti i samé bahno. V jednom kopci jsem se smýkla, musela jsem dolů a kus tlačit. Z kopců jsem se zase bála... Za druhým občerstvením, myslím, že to byl Hlavenec, jsme chvilku stoupali a za chvíli klesali. Na konci toho kopce stála nějaká skupina lidí a děsně řvala. Než mi došlo, že řvou Levá ostrá! Pozor štěrk!, prakticky jsem zastavila. Říkali, že tam spadla už spousta lidí. A já jak prakticky stojím, najednou jsem se skácela taky. Teda bolelo to jak čert, myslela jsem, že už neodjedu. Ale zatnula jsem zuby a frčela a do rytmu lamentovala: "Auauauauauaua to bolí auauauauaua sakra to bolí." A ono to pak nějak i přešlo.

Poslední třetinu už jsem byla hodně sama, takže ve chvíli, kdy jsem někoho před sebou uviděla, snažila jsem se ho dohnat a předjet. Samozřejmě ty chrty z osmdesátky ne, ale z naší skupiny to šlo celkem dobře, neb už byli unavení. Já ani ne, pořád jsem měla dost sil na to, abych šlapala co to šlo. Hodně jsem se soustředila na jízdu samotnou, na řazení a předjíždění, na zatáčky, na kopečky, tak nějak jsem pořád vyhodnocovala situaci a řešila ji, že nebyl čas se zaobírat se tím, zda ještě můžu či ne. Taky jsem při té příležitosti zjistila, proč je tolik běžeckých blogerů a ne cyklo. Ono nějak není čas na rozjímání, na kochání se. Všechno je strašně rychlé a ve chvíli, kdy se člověk nad něčím zamyslí, může se případně pěkně vymlátit. Mě se třeba stalo, že jsem vyjela z lesa a nekoukala pod kola, ale do dálky, kde že to jsem, a zřejmě tam bylo cosi, co mě vymrštilo do vzduchu a já několik metrů letěla. Modlila jsem se, ať se proboha při dopadu to kole nerozlomí... Podruhé jsem zase zajela do trávy, protože jsem opět koukala, kde co lítá. 

Kousek před cílem jsem předjížděla kluka, co říkal, ať jedu, že už toho má dost, že vůbec nemůže. Snažila jsem se ho povzbudit, ale zřejmě fakt nemohl, protože se vyhecovat nenechal ani tím, že mu ujíždí stará bába na ukrajině (takové zvuky mé kolo vydávalo - jako stará ukrajina). Do cíle jsem dle Edy vjela za 2:55:12, dle pořadatelů asi o minutu později. Maximální spokojenost až blaženost se mi rozlila tělem, ale tak nebylo komu to sdělit, tak jsem jen tak zevlovala čekala, až dojede i Renata, abych to s ní všechno probrala a přetlak radosti vypustila ven. Přijela chvilku po mě, tak jsme halekaly společně. A daly si výborný oběd a malinovku a dívaly se na vyhlašování výsledků. Mě se nějak vůbec nechtělo pryč a kdyby nezačalo zase poprchávat, asi bych tam seděla ještě teď. 

Překvapilo mě, kolik toho u nás v okolí vůbec neznám. Silničky znám jak své boty, ale co skrývá která cestička do lesa, jsem netušila. Ovšem to by asi vážně chtělo jiné kolo.. Jéžíšku? ;o))