Beskyde, Beskyde, ITB po tobě ide

Konec května a má první skutečná běžecká událost je tu: Valašský hrb 2015. Přihlásila jsem se pradávno, ještě v době, kdy mě běhání bavilo úplně nejvíc na světě. Krize, alias vyhoření, mě ale semlela, takže chybělo málo a napsala jsem pořadatelům, ať mě škrtnou. Naštěstí jsem cestu ze své krize našla celkem rychle - běh jsem promíchala s kolem a posilovnou. Promíchala, ale netřepala, čímž vznikl lahodný koktejl, kterým se už pár týdnů opíjím do stavu blaženosti. Je zajímavé, že ačkoliv se cítím naprosto skvěle a sport mi dělá jen a jen radost což zdůrazňuji kudy chodím, stejně slyším rady, co bych měla a jak bych měla, a že určitě víc běhat by to chtělo, a dlouhé trasy a kopce a tohle a támhleto... Takže: v takto daném směru chci a budu pokračovat. Plňte si své sny a cíle, jak chcete a jak to vyhovuje vám, v tom, co děláte, jste dobří, takže to jistě myslíte dobře i se mnou, ale já si budu plnit ty své jak já chci ;o))

Docela mě zajímalo, jaký dopad mé skoroneběhání, čili nový koncept (ne)přípravy, bude mít na závod samotný. Přece jen - dvacet km je dvacet km. O tom, že se to navíc běží ve viditelných kopcích ani nemluvím. Ač se to tak může jevit, vrásky na čele mi to skutečně nedělalo, neměla jsem čas se tím zabývat, žádné nervy ani stres. Prostě se uvidí, ne? Akorát jsem tedy byla trochu nastydlá, dva opary dávaly tušit, že se uvnitř něco děje, tak jsem jedla béčko.

V pátek jsme s Tučňákem a částí modré buňky, skládající se z Dohnyho a Pavla, vydali na dalekou cestu do Beskyd. Kluky jsme šoupli dozadu, protože já vzadu zvracím. Když už tam někdy musím, mlčím, což uznávám někdy není od věci, ale tentokrát bychom přišli o pár zásadních hlášek.. :o))

Plánování přesunu

Možná pánové tento víkend byli trošku uzurpovaní když se na to tak dívám s odstupem. Nejen že seděli vzadu, na záchod se nezastavovalo, ale když pak viděli, jaký pokoj s Tučňákem máme, že má vlastní koupelnou a záchod, a že nemusíme do schodů... lehce žbrblali. David se dokonce snažil do naší koupelny vloudit!

Bydleli jsme opět v Bečva resortu, dokonce v úplně stejném domku jako loni. Po příjezdu druhé části týmu (Advid, Houba a Houby Muž) jsme jeli na večeři do Zavadilky, kam jsme šli nabrat sílu na druhý den. Dala jsem si výborné těstoviny se smetanovou omáčkou. Těstoviny byly v  pořádku, ale smetanová omáčka druhý den ukázala, že jsem si raději měla dát ty s mákem. Po večeři následovalo plánování přesunu a celkem rychlý odchod na kutě.

Moc jsem se nevyspala. V rohu nade mnou bylo čidlo, které při sebemenším pohybu krátce modře bliklo, nebo dokonce chvilku svítilo. Samozřejmě mě to rušilo a snažila jsem se ani nedýchat. Ovšem čím víc jsem se soustředila na to, že se nesmím pohnout, chtělo se mi pohnout, až jsem z toho všeho dostala migrénu. Měla jsem ho sestřelit botou...!

Ráno jsme posnídali (já dvě housky se sýrem a kafe) a vydali se na start. Pořadatel změnil místo zázemí závodu, takže jsme nejeli půl dne, ale jen necelou půlhodinku a sice do hotelu Čarták. I ta půlhodinka stačila na to, aby se mi v zatáčkách udělalo všelijak a housky málem opustily své místo. Naštěstí bylo dost času to při čekání na běh rozdýchat. Na místě jsme (se) fotili, vítali, kochali, pili, jedli a čekali, až budeme smět vyběhnout. Nejdřív padesátníci, pak třicátníci a pak už i my dvacítky (ještě se běžela desítka, ale tam jsme žádného závodníka neměli).

Pořadatel změnil nejen místo zázemí, ale samozřejmě i trasu. Loni mi sedla. Bylo to pěkně nahoru dolů, nahoru dolů, kolkolem jen příroda pur. Moc se mi to líbilo a i mi to šlo, o čemž se dá číst zde. Nová trať začala stoupáním. To se mi nelíbilo. Ale když člověk běží horský závod, nemůže ani brblat. Tepy mi ihned vylítly nad 160 což dělají vážně jen někdy, třeba když mě tuhle honila bouřka. Nutně jsem potřebovala srovnat dech, ale nerýsovala se ani rovinka, ani seběh. A když pak seběh přišel, byla jsem tak vyřízená, že mi to nepomohlo. Navíc mě bolelo břicho a to tak, že hodně. Takové to píchání v boku a pocit plnosti. Uff. Zase si někdy dám smetanu před během...

Kopce byly doopravdy mega šílené. Říkala jsem si, že se mi to určitě jen zdá, že kdybych fakt trochu víc běhala, bylo by to lepší. Přikládala jsem to tedy mé nulové přípravě a rvala se s nimi co to šlo. Ono tedy kromě jiného bylo i dost teplo, tak jsem trošku hodně trpěla. Ale tedy ne trpěla, jakože jsem byla na umření, to ani náhodou. Vlastně jsem cítila velkou sílu v nohách, byť jsem kopce jako vždy chodila.

Občerstvovačky byly zásobené tak, že nebýt to závod, vzala bych si talířek a od všeho bych si ochutnala. Nejvíc mě lákala rozteklá čokoláda, do které se dal namočit banán. No ale dala jsem si ho bez čokolády, zapila vodou a zase pádila. No pádila... Od druhé přestávky, 5 km před cílem, už skoro nikdo, koho jsem dotáhla, do kopců neběžel, tak jsem byla taková nějaká ráda, že nejsem sama.

Dva úplně nejhorší kopce, jejichž vrcholky jsem spatřila jen když jsem se zaklonila, jsem málem lezla po čtyřech, ty mi daly vážně zabrat. Naštěstí cesta do cíle pak už byla jen z kopce a ještě po tvrdém, takže do cílové brány jsem se docela vřítila jako běžecký závodník a ne jako účastník pochodu. Nebylo to ani těch 20 km, ale jen 19,75 km. Loni jsme tedy měli kilometry zadarmo a letos naopak :o))

V cíli už byla Houba i s mužem a Dohny, kteří běželi stejnou trať, no a tak jsme společně čekali na ostatní, kteří běželi 30 a 55. Postupně dobíhali, vydýchávali, nechávali se masírovat, fotilo. Dali jsme si guláš i fofolu a vyprávěli si dojmy z trasy.

Docela mě potěšilo, že ti, co běželi loni, vyhodnotili trať jako výrazně náročnější. Čili se mi to nezdálo a nebylo to přípravou. Po stažení dat jsem se dozvěděla, že jsem běžela vlastně stejně jako loni. Loni průměr 8,19 na km, letos 8,12 na km. Asi rychlejší seběhy :o) Své čtvrté místo jsem neobhájila, to mi sebrala Mirka.

Celý den neměl chybu. Všechno bylo perfektní - umístění zázemí, výdej čísel, posezení pro závodníky, stánky, dobrovolníci, nálada, počasí, guláš tedy moc ne, ale bodnul, program pro neběžce, dokonce byl zvlášť takový amfiteátr pro vyhlašování vítězů a pro besedy. Na vyhlašování jsme se byli podívat a tleskat našemu jedinému umístěnému - Houby Muž - Pavel byl druhý ve své kategorii. Přitom to byl jeho první závod. Poslední slovo ovšem měla bouřka, která vypukla kolem páté hodiny a trochu poodnášela co se dalo a zbořila startovní bránu. Ale to už víme jen z doslechu, neb jsme se přesunuli do auta a zmokl jen Veverka P, který ještě jedl. Alespoň mu to usnadnilo rozhodnutí, zda se vydat vlakem zpět do Prahy, nebo využít náš bungalov.

Druhý den, inspirování Bubem, jsme se vydali na výlet na Pustevny. Bylo tam nádherně. Nikdo nikde, jen hory a my. Vydali jsme se pomalu nahoru na Radhošť a ke kapličce, kde jsme se lehce občerstvili a zase se vrátili. Ty davy, co jsme potkávaly v protisměru, se ani nedají ani popsat! Normální Václavák. Chyběl jen kůň, dýleři drog a taxikáři. Svou pouť jsme zakončili ve Valašském šenku dosti opulentním obědem, dá-li se borůvkový knedlík přes celý talíř tak nazvat.

Když něco jíš a nikdo tě u toho nevidí, tož to nemá žádné kalórie (proto ten útěk ze záběru ;o))

a pak už jsme vyrazili k domovu. Příští rok tam asi budu muset jet zase, jinak to nevidím. Protože tak skvělou akci by si člověk neměl nechat ujít.

My všichni

start 50

50 před startem

A ještě záznam závodu: