Cukr, káva, limonáda..

První má reakce na to, že poběžíme závod na Moldavě bylo zamyšlení, kde že ta Moldava vlastně je. Myslela jsem, že někde v Rusku. Myslela jsem špatně. Zaměnila jsem Moldavu a Moldavsko. Moldavsko opravdu leží hodně na východ, někde mezi Ukrajinou a Rumunskem a je to nejchudší země Evropy, kdežto Moldava je obec v Krušných horách. Takže úplně opačný směr...

Krušné hory jsou pro mě jedna velká neznámá. Mám je spojené s obrazy poničené přírody a vykácených lesů a asi jsem tam ani nikdy nebyla. Ale těšila jsme se, protože z původně dámské sólo jízdy se nakonec stala výprava členů iThinkBerr (já, Renata a David) a Foxe alias Ivy. Těšila jsem se tak moc, že jsem dokonce vstala o hodinu dřív. Né, to kecám, prostě jsem si blbě zapamatovala, kdy mám být u Renaty O:o))

Cesta ubíhala v pohodě a zvesela. Navigace opět zkusila své žertíky s pokynem: Zahněte doleva a tady v poli si dojděte na záchod, ale i my byli dobrého rozmaru a neposlouchali jsme ji. Sem tam se ozvalo, že je hnusně, ale mě pohled na mléčný opar kolkolem nějak zásadně nevadil. Jedu-li na listopadový závod, neočekávám azúro, ale spíš nějakou slotu v podobě větru, deště a sněhu. Samozřejmě letošní podzim je tak nádherný, že hezky být mohlo, ale větru dešti neporučíš...

Za Dubím jsme vjeli do hor a docela jsem zírali na krásně upravené lesy, pečlivě německy uklizené. Nikde nic popadaného, zlámaného, napadeného či vyvráceného, to fakt ani náhodou. Juchala jsem moc, možná až příliš, ale mě se tam děsně líbilo. A těšila jsem se, až tou přírodou poběžím a budu si zase pro sebe mudrovat a kochat se.

Zaparkovali jsme v Nové Vsi, kde byl start, a šli si pro čísla. Cesta k výdeji značená nebyla, museli jsme se ptát byť to od auta bylo nějakých 200 m. Všude bylo spousta lidí a spousta psů. Ano, psů - byl to závod i pro ně. Já ve společném závodě se psy, no to je prostě... paradox :o) Výdej proběhl v klidu, čísla i čip jsme dostali okamžitě. S číslem jsme získali i slevovou poukázku, ale víc bychom možná uvítali nějaké pokyny. Takhle jsme se bezradně rozhlíželi, kde asi je start a kde kadibudka a kde nějaká převlékárna.. No nic, nikde nic nebylo, tak jsme ohledně toho ani nemohli dostat pokyny. Šli jsem se tedy převléknout k autu (stejně je to nejpohodlnější) a z okolních keřů jsme si udělali (nejen my čtyři) záchod. Lidi se už pomaličku houfovali směrem k místu, kde se dal tušit start, a všichni se choulili, protože byla fakt zima. I když už bylo skoro dvanáct, pořád tak nějak nebylo jasné, odkud se vlastně startuje. Najednou se sešikovali bajkeři za páskou na louce a jako první se vydali na trať. No takže už jsme zjistili, kde je start. Šuškandou se tam podávala i informace, že na trati jsou tři občerstvovačky. Prostě bych řekla, že pořadatel tuhle fázi závodu moc nezvládl. Završil (v tu chvíli) to tím, že kdesi za tou páskou nějaký člověk začal hovořit "k davu" a informovat ho. Ehm ehm. Tak jsme se tam taky vetřeli a nastražili uši, protože pána nebylo slyšet. Kdosi tam písknul jak na partu nezbedů, ať se ztiší, takže jsem se i doslechli, že trať je značená dobře, mlékovky jsou rozvěšeny hojně a neměli bychom zabloudit, a že se "...startuje tedy v těch dvanáct." A v tom BUM a běželo se. Ne, nebylo ještě dvanáct...

O Renatě jsem se nechtěla vůbec zmiňovat, protože (už) vím, že o sobě nerada čte, ale tentokrát to ještě musím porušit ;o)) Renata před startem opět pronesla zaklínadlo: Poběžíme spolu, čemuž jsem se jen pousmála a říkala jsem Davidovi: Tak vidíš, že nekecám, vždy mi to řekne. Jenže, jenže tentokrát, bylo všechno jinak...

A tak se běželo. Hned jsem nemohla. Přeběh louky nacucané vodou není zrovna můj šálek kávy. Všichni se hrnuli kamsi dopředu a já pátrala, kam mi spadla mp3. Renata byla na dohled a stále se otáčela. Potud dobrý, ale ona najednou, bez varování, mě začala pobízet. Ale ne tak jako že "No tak... Poběž.. Prosím... Pohni zadečkem", ne. Ona na mě drsně volala: Dělej! Běžíme! Makej! Neulejvej se! Tohle umíš! Ano, ano, samé vykřičníky jsem z jejího tónu slyšela. A bála jsem se neposlechnout, takže jsem fakt makala jak o život. Dokonce u prvního občerstvení zavelala: Občerstvovačku míjíme! Koukla jsem do své lahvičky, měla jsem zásobu, tak jsem i poslechla :o)

A tak to bylo celou cestu. Nenechala mě vydechnout, nenechala mě padnout. Nepovzbuzovala, prostě převzala velení nad mým během. Nejvíc mě pobavil její dotaz: Můžeš mi říct, proč ty na rovinách vždycky chodíš?!?!?! Na jakých rovinách říkala jsem si, tady žádné nejsou... Je tedy fakt, že  na mudrování mi prostor nenechala, ale na kochání maličko ano. Musím říct, že trať byla krásná. Líbila se mi  víc jak Baroko. Většinou vedla po lesních cestách, po trávě, bahnem, listím i kamením. Silnice také byla a moc mě nebavila, protože ty trekové boty po ní běží šíleně špatně, jakoby kloužou a jsou těžké. Dost dlouho mě předbíhali pejskaři a ani jeden pes ne mě nezavrčel. No, jo to smutný, když už po mě ani pes neštěkne, co? :o)

Celou dobu byla mlha, hustá mlha. Nejdřív bílá, pak se rozplynula a nakonec přešla do černé a strašidelné. Na druhém občerstvení jsem směla zastavit. Dala jsem si vodu do lahvičky a vzala dva bonbony. I když mi nebyla zima, bodnul by čaj, ale nebyl v nabídce. Nebylo v nabídce vlastně vůbec nic pro vytrvalce. Žádná povolený dopink jako třeba banán, musli tyčinka či tak něco. No já vím, bylo to levné, a člověk se nesmí spoléhat na to, že něco dostane, ale patří to k dobrým mravům.

Krátce před cílem, tak pět km, Renata v mlze zahlédla dva stíny a úplně ožila. Posedla ji myšlenka, že když přidáme, tak je předběhneme a nebudeme poslední! A začal úplně největší dril všech dob. Hlasitých pobídek přibylo: Leouši!!!! Makej!!!! Ty dáme! Ty musíme dát! Ty jsou za čtyřicet bodů! Čtyřicet bodů to ale slyšelo a přidalo. Mě se je nechtělo honit ani náhodou. Skomíravě jsem se snažila makat, ale už mi to moc nešlo. Renata nejen že ve svých příkazech přitvrdila, ona mě ještě neustále kontrolovala. Jakmile viděla, že jdu, vynadala mi. A tak jsem si s ní zahrála jednu dětskou hru. Ta se správně hraje tak, že jeden je otočený zády k ostatním a drmolí: Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Na bum se otočí a všichni musí stát. A kdo se pohne, ten musí zpět na čáru. Já to dělala obráceně. Jakmile byla zády, přešla jsem do chůze a pozorovala ji. Při náznaku otočení jsem rychle přešla do běhu aby mi zase nenadávala :o)) No a tímto způsobem jsem se najednou dostaly do cíle. Posledních 400 m mě dokonce donutila sprintovat!

Ale nejdřív bylo další občerstvení kde se mi postarala o teplý čaj: Leouši, poběž, dostaneš teplej čajík! To jsem ani nečekala, i přidala jsem do kroku a lačně jsem se vrhla na kouřící kelímek. Čaj mi chutnal úžasně, byl dokonce s medem. Pořadatel rázem dostal pět hvězdiček. No jo, jenže to nebyl čaj pro závodníky, ale utrhl si ho od úst jeden dobrovolník a nesměla jsem to nikomu říct. Pět hvězdiček jsem zase ubrala :o)) Za občerstvovačkou, posilněna čajem, jsem konečně zase na chvilku přidala a předběhly jsme těch čtyřicet bodů.

Cíl se vyloupl z mlhy o něco dřív, stačilo posunou o kousek dál snímací koberec a jednadvacet by bylo doma Ale tak nevadí, těch pár metrů nehraje zas tak velkou roli. Horší bylo, že ten cílový prostor byl nějaký zasekaný postávajícími lidmi, dost se motali a ani se nekonalo žádné velké přivítání. Nemyslím ovace, ale prostě radost, že když proběhli ti skoro poslední, půjde se domů :o) Taky bylo potřeba závěrečný sprint utlumit, zpomalit a projít se, jenže jeden z dobrovolníků si nás zavolal zpět aby nám sundal čip. O nějakém občerstvení, čaji-vodě, něco k zakousnutí, no to jsme si mohli nechat jen zdát. Nedostali jsme ani diplom ani nic, co bychom si mohli dát na nástěnku. Zbylo nám jen startovní číslo se jménem. Celkový dojem z organizace byl rozpačitý, mělo to dost slabin. Možná si řekli, že když je to závod v Krušných horách, zúčastní se ho samí drsňáci, co nepotřebuji k životu nic než vyznačenou trať. Ale protože dost lidí brblalo, tak prý příště bude všechno jinak - lepší a úžasnější. Tak jo, tak my třeba zase přijedeme :o)

U cíle čekal zmrzlý David a ještě zmrzlejší Iva, oba ale už převlečení do suchého. Pomalu se smrákalo a mlha zhoustla, nebylo nač čekat, rychle jsme odfrčeli do Prahy. Cestou jsme se stavili na oběd a pořádně se nadlábli a hlavně si konečně dali čaj na zahřáli. Myslím, že jsme ten 17tý listopad, těch dvacet pět let svobody, pěkně oslavili. Svobodně jsme si pobíhali po horách, tak blízko západní hranice jak to jen šlo. Kdo ví, zda by to před lety bylo vůbec možné.

P.S. Dííííííííííííííííííííííííííííííííííííííky, Tučňáku, máš to u mně :-)