Sladké Drážďany

Sladká tečka měla mít podobu maratonu ve Frankfurtu. Ovšem zákeřné angíny dvakrát narušily mou letošní přípravu, pak se tedy přidala tak trochu lenora a chuť jezdit na kole, procento tuků se vyšplhalo do závratné výše, no a můj běh se scvrkl na dva kilometry v kuse bez zadýchání a pět kilometrů indiánem s infarktem na jazyku. Bylo mi to (a stále je) líto, no ovšem život je takový, někdy to prostě nejde tak, jak si představujeme. 

Jenže do toho vstoupil Nicolas a že přeci to nemůžu nechat jen tak plavat, že on se těšil a že chce... DUP DUP si někde zaběhnout maraton. A tak jsem nás přihlásila do Drážďan. Sebe tedy jen na půlku, a jeho na celý. V Drážďanech jsem běžela s holkama a s Machym už před třemi lety a moc se mi tam líbilo. Úplně nejvíc se mi líbily asi tři stupně nad nulou a vytrvalý déšť. A čas 2:20 byl můj první lepší, takže i proto velká spokojenost. 

Drážďany jsou sice za humny, ale jeli jsme o den dřív. Prostě klasický běžecký víkend - prohlídka města a nocleh na ubytovně :o)) Sice mi týden před konáním volala kamarádka, že by nás v neděli ráno nabrala, ale Nick se nechtěl stresovat ranním stáváním.

Odjížděli jsme z Prahy, která se halila do šedého a uplakaného pláště, plni očekávání. Já se těšila na to, že si konečně pěkně zaběhám, když je tak hnusně a Nick... No, ten se vlastně asi moc netěšil. Soudím podle toho, jak často opakoval: Mámo! Já to nedám!!!!! Po několika hodinách už měl tuto větu pod vysokou peněžitou pokutou zakázánu. Jo, kdyby pěkně běhal a poctivě se připravoval, že?!

Jeli jsme v sobotu ráno Žlutým busem. Dali jsme kafíčko, zbaštili obložené housky a koukali, jak je všude hnusně. Poté, co jsme projeli dlouhatánský tunel Panenská, tam někde na hranicích s Německem, jsme se rázem ocitli v jiném světě. Ve světě plném slunce, modré oblohy a pasoucích se krav. Ohlédla jsem se a za námi bylo údolí přikryté inverzní pokličkou. No fuj. Pak mi to došlo - a hrome, ono snad nakonec bude teplo... Sice když jsme v Drážďanech vystoupili, horko zrovna nebylo, ale postupně se oteplilo natolik, že lidi chodili v krátkých rukávech a třeba my si uspořádali uprostřed města piknik.

Nejdřív jsme ale chodili po památkách a fotili, následovala návštěva jediného obchodu, kam jsem zašla pro svůj oblíbený prací prášek, který u nás stále neprodávají, a až pak jsme nakoupili proviant a dali se do hodování. Drážďany jsou plné zeleně a tak jsme na ten jeden zelený pruh se vzrostlými stromy ulehli, baštili chleba se šunkou a pozorovali cvrkot kolem. Představila jsem si takový pruh zeleně u nás doma. Jak by byl za každým stromem pejskař a za každým drnem, to... no vy víte. 

Když nás polehávání přestalo bavit, vyrazili jsme na kafe do centra a následně konečně pro startovní čísla. Cestou jsme potkali kadibudky. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak jsem poznala ulici, ze které jsme před lety startovali. Všechny vzpomínky ožily... jak se bloudilo, fotilo, filmovalo, smálo, třáslo zimou... Až se mi z toho zachtělo na záchod. Nick vzal za dveře jedné budky a normálně bylo otevřeno. Ihned jsme toho využili. Když jsem vylezla, pronesla jsem naprosto úžasnou a vtipnou větu, kterou mi ale Nicolas zakázal říkat. Nezakázal mi jí ale napsat... :o))

Vyfasovali jsme čtyři obrovské tašky se startovním číslem a tunou prospektů  (ještě jsme brali pro další závodníky), koupili čipy a šli využít poukázku na porci nudlí zdarma. Stáli jsme u jednoho stolku, pokojně jedli a poslouchali dva kytaristy, kteří na pódiu živě drnkali písničky od Beatles. Bylo nám krásně. Ale únava se hlásila. Dojedli jsme a přesunuli se na ubytovnu. Za 60 EUR už na nás čekal čistý pokojíček s vlastní sociálkou. A nic víc jsme si snad ani nepřáli (a nepotřebovali). Jen co jsme za sebou zavřeli dveře, usnuli jsme jak mimina. Probudil mě až pocit, že je už dávno odstartováno a já nejsem na startu. 

Ráno bylo podobně jako den před tím v Praze - šedo a zima. Měla jsem chladnou a teplou variantu oblečení, sáhla jsem tedy po té pro chladno - triko s chladivým efektem. No zní to hrozně, ale šlo spíš o to, že jsem měla schovaná ramena. Snídaně opět klasika - pečivo, šunka, sýr a med. A kafe. Už cestou na start mi přišlo, že se otepluje, že šedá mlha začíná být stále průhlednější a tak nějak bylo jasné, že zmizí docela a bude jako den předtím. I stalo se. Ne že bych se vyloženě připravovala na to, že mi to nepůjde, protože bude horko. Opravdu jsem se takovým myšlenkám bránila, jak to jen šlo. Spíš jsme si vyčítala, že jsem vyměkla a nevzala si tílko a hlavně sluneční brýle.

Před startem jsme předali kamarádce jejich pytlíky, dali věci do úschovny a šli se zařadit. Jo, ještě jsem poplácala syna a popřála mu štěstí. Jeho cílem byl čas pod čtyři hodiny tak jsem mu slíbila, že na něj v cíli počkám. Než se vyběhlo, slunce víceméně vysvitlo. Ale nebylo horko.Za startem tak trochu špunt, chvilka běhu v chumlu a pak už se šlo na věc.  Běželo se mi dobře, nemyslela jsem na nic negativního. V hlavě se mi každou chvilku vynořila nějaká zasunutá vzpomínka na to či ono místo. Na druhém jsem si pozitivně řekla: Jéje, už jen 19 km! To nám to utíká :o)

Ukrajovala jsem kilometry a bylo mi docela dobře. Žádná krize, která mě většinou dostane do chůze a do nepohody. První občerstvení bylo sice až po šestém km, ale dalo se přežít. U občerstvení trochu zdržení kvůli vycucnutí gelu a omytí soli z obličeje. Ostatní mi pak říkali, že se taky už těšili na pití. Přece jen slunce hřálo a my jsme zvyklí na ten pátý, že? Trasa nádherná. Široké třídy, stromy, které nás milosrdně ukrývali před sluncem, tleskající lidé. A hlavně bubeníci. To se mi líbilo nejvíc. Já na ty bubny běhám a přijde mi, že se to do (mého) tempa prostě hodí. Nebaví mě některé pražské (nebo i jiné) kapely, které tam drnkají občas snad i smuteční pochody. No chápu, že když vidí tu a tam ploužící se závodníky, že mají pocit, že jim hrají na jejich poslední cestě...

A slunce přitvrdilo. Pořád jsem se držela, ale už to nemělo mít dlouhé trvání. Naštěstí to byl asi 18tý km kdy se naše kroky stočily na sluncem prohřáté nábřeží. Rychlý běh pro mě skončil. Sunula jsem se po cyklostezce, dala jsem si gel a doufala v brzký stín. Mám pocit, že už jsme pak ve stínu neběželi, nevím. To už nastal takový ten rauš. Vběhla jsem před operu, tam zrovna hlásili mé jméno a mudrovali, jestli jsem opravdu z Prahy. Za chvilku troubení - první maratonec se blížil do cíle. Auto mě předjíždělo s časem 2:10. Aha, tak to už do 2:15 asi nestihnu. No nevadí... Ještě totiž přišel dle mého nejhorší zpomalovací úsek a tím byl kousek parku, kde jsme běželi po písku, či co to bylo za povrch. Tam jsem tedy měla fakt krizi, olověné nohy neposlouchaly ani náhodou, boty po kamíncích a písku klouzaly. I pro hlavu byl přechod z pevného povrchu na nepevný docela drsnou záležitostí. 

Všechno má svůj konec a cíl se vždy vynoří, i když občas dělá cavyky. Sice ty poslední metry jsme myslela, že nepřežiju, ale to jsou řeči. Proběhla jsem bránou a stopla čas na 2:20. Krása. Po všech těch útrapách v Olomouci, v Ústí, v Pardubicích... konečně zase jednou krásný a pohodový běh. Ano, trochu jsem se možná šetřila, ale nepřijela jsem si hrát na Feidippidése ;o))

Vzala jsem kus melounu, pití a jablko a vypotácela se ze zóny pro závodníky. Sedla jsem si na zábradlí u silnice a jedla. V hlavě totální NIC. Endorfiny mě pomalu zaplavovaly. Najednou mi ani nevadilo, že svítí slunce, kterému jsem nastavovala svou potem zborcenou tvář. Než mi tedy došlo, že Nick se tam chudák ještě někde plahočí a dlouho plahočit bude.

Šla jsem si pro batoh a spojila se s Helenou a s Davidem, kteří byli v cíli už dávno. Vmísili jsme se do davu, který  se sunul do expa za účelem vrácení peněz za čip. No, jestli Němci něco nemají zmáknuté, tak je to právě čip a tanečky kolem něho. Protože před závodem nejdřív vystojíte frontu na zaplacení, pak na čip samotný a po závodě si vystojíte stokrát delší frontu na peníze za čip, ze kterých vám strhnou manipulační poplatek. Ta fronta mě dostala a kolem stojící Němci nadávali stejně jako já v duchu. Když jsem vracela Nickův čip, už to bylo o něčem jiném. Přece jen těch maratonců bylo méně a dobíhali postupně.

Bylo kolem půl druhé, když jsme konečně třímali v ruce diplom a vrácenou zálohu. Byl čas se přesunout k cíli, abych viděla přiběhnout Nicolase. Vmísili jsme se do davu a povzbuzovali. Zrovna jsem si mudrovala, že kdo ví, jestli třeba už nedoběhl a nebo varianta 2: že tam takhle můžeme stát klidně půl a víc hodiny... V tom mi Helena povídá: Hele, Nicolas! Bože, no jo, fakt se blížil.... Byla jsem tak vyklepaná radostí, byla jsem tak dojatá, že se mi třásly ruce a mobil jsem nebyla schopná vůbec nahmatat, natož s ním jeho závěrečné metry cvaknout. Ten kluk to dal za 3:46! Nechala jsem všeho a běžela za ním podél plotu. Samozřejmě neviděl, neslyšel, tak jsem chvíli zevlovala a čekala, až vyjde. A když se vynořil, konečně jsem mu udělala památeční fotku :oD

Zamířili jsme ke schodům, tam jsem ho nechala a vrátila se do expa, kde jsem mu vyzvedla nejen diplom, ale i jsem mu nechala vyrýt čas na medaili. Myslím, že si to zasloužil. Nechtělo se nám domů. Seděli jsme na sluníčku a vyprávěli si dojmy. Ale všechno jednou končí, byl čas se zvednout. Došli jsme k autu, kde pro nás Helena měla překvapení v podobě lahodného moku a pak už hurá směr domov. Cesta ubíhala v družném hovoru, za tunelem opět inverze, ale bylo nám to myslím jedno. Byli jsme plni slunce z Drážďaň a i plni endorfínů. Koho by rozhodilo hnusné šedo, které trvá a trvá...