Novohradské hory podruhé

Když jsem svůj článek o Novohradských horách končila slovy Františka Halase: Já se tam vrátím, netušila jsem, že se tam vrátím velmi záhy...

Léto gradovalo. Teploty vystoupaly na tropické hodnoty, ani mouchy už neštípaly, prostě mrtvo. Trochu s nostalgií jsem vzpomínala na dovolenou, s lehkými obavami jsem zase hleděla vstříc podzimním závodům a protože bez všech dětí, cítila jsem tak trochu nudu. Občas jsem se zvedla a šla si zaběhat nebo si zajezdit, ale jinak... Takový zaprděný klid to byl. A najednou šplouch, rybník nudy rozvířila Sáruš: Mámo, pojeď někam na výlet!!! Uděláme si společný víkend chceš?  No, jéééééés!

Dohodly jsme se, že pojedeme někam na kola. Rozhodla jsem se využít Slevomat a asi zcela náhodou jsem ve starších nabídkách našla víkend pro dva Cyklodovolená v Jižních Čechách v Motelu Dlouhá louka v Českých Budějovicích. A tak jsme za deset dnů sbalily batůžky a jely. Do ČB jsem se přesunuly Studentem, motel našly po dlouhém chození, ale protože bylo nač se dívat, ani nám to nepřišlo.

Tady si sednu a nikam už nejdu....To je hrozná dálka... A chce se mi na záchod... To se zjevím z tohohle vedra... Batoh už váží snad dvě tuny... Ježíš, proč to celé obcházíme?!

Na recepci nám slečna sdělila, že jdeme moc brzo, bungalovy se teprve uklízí, ale kola nám klidně půjčí hned. No, nebyly to kdovíjaké mašiny, žádný poslední výkřik techniky či tak něco, ale jezdit se na tom dalo. Nechaly jsme si ukázat, kudy na věhlasnou cyklostezku, která vede až na Hlubokou, která byla pro pátek naším hlavním cílem, a vyrazily.

Nevím, proč jsem si myslela, že budeme ubytovaný na vodě. Na vodě? No, je bungalov přece to bydlení na vodě, ne? Ne, Sáruš, to je hausbót.

Cyklostezku jsme našly kupodivu hned. Na to, že to je stezka i pro bruslaře to s námi trochu (dost) pohazovalo a objížděly jsme různé záludné překážky typu díra, hrbol, lešení. Udiveně jsme pozorovaly, jak na druhém břehu jede někdo zcela plynule, dokonce i bruslař tam sviští. Když se z asfaltu stala polní cesta, došlo nám, že asi nejedeme po věhlasné cyklostezce, nýbrž po normální stezce určené těm, co tu věhlasnou netrefí. No ale co, na Hlubokou nás to dovedlo. Ne, zámek jsme si prohlédnout nešly, už jsme tam byly stokrát, ale zašly jsme na oběd. Já, ač permanentně v hubnoucím režimu, jsem si dala velmi nedietní, o to však chutnější krmi

a rovněž velmi nezbytnou kofolu, která se letos stala mým nejoblíbenějším nápojem na cestách. Tu první půllitrovku jsem vypila takřka najednou, tak vyprahlá jsem byla.

Po obědě jsme se ještě jely kochat krajem, zastavily se u příbuzných na kafi a jely se ubytovat. Prostě jsme to nijak nehrotily. On i foukal docela silný protivítr, takže jsme občas byly rády, že nás to neodfoukne do nějakého rybníka. Ubytování bylo prosté, leč čisté, s výhledem do zeleně. Večeře výborná, tříchodová. Když už jsem hřešila při obědě, pokračovala jsem dál. Však jsem podala nějaký ten výkon a nějaký ten výkon mě ještě čekal další den, je potřeba se zásobit energií.

Plán na sobotu byl jednoduchý: v sedm snídaně, vlak tam v osm, výlet á 70 km, vlak zpět v pět. Po cestě oběd, svačina, druhá svačina, focení panoramat, kochání se, vydýchání se. Protože vím, že já a mapa stále nejsme sto se navzájem chápat, nafotila jsem si trasu do mobilu. Tedy ne trasu, ale názvy míst, kudy bychom měly jet. Většinu z nich jsem znala z naší rodinné dovolené, takže jsem ani nebyla ve stresu z toho, že budeme bloudit.. Všem musí být jasné, že můj plán né úplně vyšel... :o)

V noci nás vzbudil déšť, pršelo i ráno. Posunuly jsme odjezd na později s tím, že v horách toho prostě najezdíme o něco méně.. Po snídani jsme si vyzvedly kola, udivená recepční vůbec nechápala, kam v tom dešti jedeme, a odjely na nádraží. Pršelo fakt ukrutně. Dokonce mi přišlo, že i nepromokavá bunda od Nike, promoká, ale možná to byl jen pocit jak látka studila. Nasedly jsme do poloprázdného vlaku a jely vstříc dalším zážitkům.

Nádraží Nové Hrady ještě spalo. Možná to tam spí pořád. Každopádně nás rozveselilo, že jsme sice v Nových Hradech na nádraží, ale ve skutečnosti je to jakási Jagule Babule, či jak se to tam jmenovalo a do NH to bylo ještě 5 km. Přepočítávám: Ne 70, ale 80 km nás čeká. Nebylo teplo, lépe řečeno, bylo chladno, ale naštěstí přestalo pršet.

Naše první kroky (kroky?) vedly to Terčina údolí, které jsem Sáře prostě musela ukázat. Procházelo se tam pár lidí a byli to za celou dobu vlastně jediní "turisté", které jsme ten den potkaly. V horách pak už nebyla ani noha. Ani na kole, ani pěší, nikdo nikde. Jen my dvě. Tedy když nepočítám takové ty sportovce, co dojedou autem až k nějaké chatě, tam si dají pivo a jedou zase zpět. Na cestách, v lese, na loukách prostě nikdo nebyl...

 A pak už začalo to správné stoupání nahoru na Dobrou a Hojnou vodu. Sára udělala zásadní chybu - koukala dopředu, co jí čeká. Tím pádem vůbec nemohla. Já koukala deset cm před kolo a jen jsem šlapala a šlapala až jsem prostě byla nahoře. Byl sice čas oběda, ale hlad jsme neměly. Udělaly jsme pár fotek a jely dál. Opět decentně pršelo a foukalo. Sklonily jsme hlavy a frčely. Občas jsem se koukla, jestli jedeme správně, ale myslím, že nejely :o)) Poznávala jsem místa, která jsme v létě prochodili a kde jsem si tak toužebně přála jet na kole. Teď jsem na něm jela a byla to vážně paráda. Příroda byla sice tak trochu smutná a uplakaná, ale pořád až neskutečně krásná.

Dojely jsme ke značce - Nové Hrady 22 km. Tak trochu jsem si nebyla jistá, kudy dál a došlo na nejhorší - vytáhla jsem mapu :oD Koukala jsem do ní jak husa do flašky, nevyčetla jsem vůbec nic. Chtěla jsem k Huťskému rybníku, ale nevyčetla jsem, která z těch mnoha barevních čárek tam vede. V reálu se našla  jedna jediná šipka po zelené, která nás tam naváděla, jenže to bylo pro pěší a táhnout kolo na hřbetě se nám nechtělo. A tak jsme prostě jely po silnici s tím, že kolem je to taky krásné. Najednou se na kraji silnice vyloupla cedule ukazující kamsi do kopce v lese - Nové Hrady 33 km. Ajajaj, problém. Velký problém. Vytáhla jsem opět mapu a opět nevěděla, kde jsem, a kam se dostaneme po té silnici, na které se právě nacházíme. Nebe nám v tu chvíli seslalo první turistku toho dne. Šla jsem se zeptat na cestu a ona vytáhla mapu, aby mi ukázala nejen kde se nacházíme, ale kde jsou Nové Hrady, kde Huťský rybník, kde Dobrá voda, kde Paříž, kde Moskva... No prostě se vyznala. Nezbylo, než zařadit jedničku a vyjet ten kopec.

Huťský rybník

Byla to nádherná trasa. Sára vzadu sice hartusila, protože to stoupalo a stoupalo až kamsi do nebe, ale bylo jí to prd platné. A pak se před námi objevil ON - Huťský rybník. No není to krása? Když jsme ho nehledaly, našly jsme ho :o)) Záhy jsme dojely ještě na Žofín, který jsme před tím také nemohly najít. Stručně řečeno: viděly jsme nakonec vše, co jsme vidět chtěly a kvůli čemu jsme do Novohradských hor jely. Jenže už jsme byly docela ušlapané, na jídlo nebylo kdy, tak jsme snědly tatranku a vycucly gel a zase do toho duply.  Vlak v pět byl totiž poslední, kterým jsme se mohly vrátit. Kdyby nám ujel, šlapaly bychom až do ČB...

když na tuhle fotku koukám,
chce se mi zvracet - motá se mi hlava :oD

Nevím jak to, ale najednou jsme zase byly na rozcestí se starou známou cedulí - Nové Hrady 22 km. Plus ještě pět na nádraží, to bylo 27 a my měly asi jen dvě hodiny. Normálně pohoda, ale v kopcích jsem si nebyla jistá, že to zvládnem. Ovšem... Ovšem byla tu ještě jedna cedule a sice Horní Stropnice 10 km. Nebylo mi tedy zcela jasné, proč když ta místa leží od sebe vzdálená asi pět km tak cedule ukazuje každá jiným směrem, ale nebyl čas to nějak zkoumat. Třeba tak, že bych otevřela mapu a znovu do ní celkem zbytečně hleděla. Až když jsme frčeli bez jediného šlápnutí velmi dlouho, došlo mi, že kopec objíždíme. Ještě že!

Na nádraží  Jagule-Babule-Nové Hrady jsme tak dorazily o hodinu dříve než nám vlak jel a stačily jsme ještě  doplnit cukry. Já už se fakt docela klepala, však jsme jely prakticky bez zastávky, jen občas nějaká fotka a při té příležitosti skok stranou do keříčku, ukousnout tatranku a zase šlapat. Jistila jsem to palačinkou a česnečkou, Sára jakousi topinkou. Než nám to obsluha donesla, přisedl si místní psycholog, celkem pod parou. Znáte ty typy, co ledva stojí na nohách, všechno ví, všude byly, vyptávají se na jméno, vyznání i číslo bot a prudí tak dlouho, dokud jim to neřeknete? Tak to byl jeden z nich. Chtěl nám na mapě ukázat krásná místa, která rozhodně musíme vidět a moc nedbal, že už se vracíme. takže vždy někam zapíchnul svůj špinavý prst a já na to: Tam jsme byly. Tam taky. Tam taky. Tam ne. Z těchto odpovědí vydedukoval, že jsem chytrá. Ale tedy ne nějak moc.

Paní, my budeme tak stejně starý. 
Myslíte? 
No jistě. 
Hele paní, kolik? 48? 

Dědek jeden... :oDDDD

Zbytek našeho výletu už byl takový poklidný. Ještě jsme se hodně nasmály, hodně si povídaly, i trochu mlčely. Na nedělní ráno jsem nám sice naplánovala běh, protože jsem si hrozně moc chtěla zaběhat v místní Stromovce, ale v noci opět lilo, já nespala a ráno jsem nebyla schopná vstát dřív jak v devět. Tak jsme si zaběhaly až doma. Ale to už je zase jiná kapitola...