Jednou to zlomím

Tak, snad už všichni maratonci napsali své zážitky a já mohu vylézt se svým článkem o pouhé 1/4 maratonu :o)

Ještě nikdy se mi nepodařilo oficiálně zaběhnout desítku pod hodinu. A tak jsem se letos hodně, hodně poctivě připravovala, abych to na maratonské štafetě konečně zlomila. Ty cíle byly vlastně dva - pokořit hodinu a předběhnout kolegyni Pavlínu, která mi pořád a pořád utíká.

Pak přišla angína a byl konec nadějím, protože jsem vynechala nejen týden běhu při léčbě, ale vlastně i týden po. Bylo totiž tak horko a tělo tak slabé, že jsem nezvládala v kuse uběhnout vůbec nic. Při druhém pokusu jsem dokonce skončila s pěknou motanicí na lavičce a ani jsem netušila, jak se dostanu domů. Alespoň že předpověď slibovala chlad...

Letos se nám povedlo dát dohromady dvě smíšené štafety. Nejen různých pohlaví, ale i různých výkonností. Postavila jsem Sáruš proti sobě, protože jsem vymyslela, že spolu počkáme na předávce, skončíme i na stejném místě a zase budeme spolu. Běžel i Nick, ale ten už byl v mém oddíle. Nervozní jsem nebyla vůbec. Za prvé tedy již ze zmíněných důvodů, a za druhé, proto, že ta desítka je prostě pořád jen desítka a ne 1/2M nebo dokonce M. I kdyby nejhůř (jako třeba loni na NIKE-běhu), za 75 minut je v cíli opravdu kde kdo.

V noci před závodem se mi poštěstilo nespat. Nevím proč, prostě jsem šla spát, po chvíli jsem usnula, probudila jsem se cuknutím a od té doby jsem zírala do tmy. Po nějaké době mě přepadl hlad, tak jsem šla sníst banán, pustila si počítač, vypnula počítač, přesunula si deku do obýváku a koukala na televizi, no a pak, asi ve tři ráno, jsem konečně usnula. Nechápu, co to bylo a proč to bylo, ale ráno v šest jsem byla vážně jak přejetá parním válcem. 

Napůl spící jsem polykala rýžovou kaši s jahodama, snažila se probudit kafem, ale opravdu jsem se probrala až když mě venku objal chlad. Brrrr, kosa. Super jásala jsem uvnitř i navenek, protože není nic strašnějšího, než když člověk zdechá, protože se do něj opírá 31 stupňů. A to tuhle neděli fakt nehrozilo.

Cestou jsme s dětmi sbíraly ostatní: Evu, Béďu, našeho prvomaratonce Petra. Na místo srazu, trochu stranou od chaosu na Václaváku, dorazil Jirka a jako poslední Pavlína a Standa. Vtipkovali jsme, hecovali se a svorně tvrdili, že nemáme naběháno a že nějak bude. Klasika :o) Tak, a ještě nezbytný snímek pro vnoučata a mohli jsme se rozprchnout. 

Čekali jsme na Jungmannově náměstí na bus, který nás měl odvézt na předávku, ale nedočkali jsme se. Dali jsme se do řeči s jednou holkou, která také netrpělivě vyhlížela spoj do stanice Předávka a s ní jsme se dohodli, že prostě vlezeme do metra. Jakmile jsme se hnuli, přidali se i ostatní. Vypadalo to, že potřebují impuls k opuštění důlku, který mezitím vystáli.

Předávka, to je vždy tak trochu stres. Kdo to zažil, tak ví, jak to tam chodí. Jak se tam lidi tísní a vyhlíží toho svého partnera, a jak víc a víc zmenšují prostor pro probíhající závodníky. Taky jak tam občas někdo marně hledá, komu by štafetu předal (viz třeba loni ten chudák, co tam pobíhal asi půl hodiny). Letos zavedl PIM novinku a sice světelnou tabuli, na které se zobrazovala čísla těch, co se mají připravit, což mělo ulehčit hledání se.... Pro mě problém,  protože jsem si vůbec nepamatovala, co mám za číslo. Prostě pět číslovek a starý vystresovaný mozek. Ale nebyla jsem sama - někteří z našich zase ta čísla vůbec neviděla. Takže i přes světelnou tabuli lidi opět lezli závodníkům do trati a nedbali všech možných pokynů moderátora, jen aby náhodou neztratili pár sekund hledáním se. 

Je zajímavé, že i když jsem věděla, že mám přibližně hodinu času, už když běželi Keňané, jsem si říkala, že jistě brzy poběžím a srdce mi bušilo jak zvon :o) No, neběžela, mrzla jsem ještě dalších asi 35 minut. Neměla jsem sílu se jít rozběhat, jen jsem tak lehce třepala nohama, aby se neřeklo. Stály jsme se Sárou v jejím oddíle a povídaly si, pozorovaly cvrkot a děsily se toho, co bude na trati. Sára běžela naposledy Mikulášský běh a navíc si zapomněla mp3. 

Ve chvíli, kdy jsem se postavila na své stanoviště, přiběhl Jirka. Zahrál si na tlampač a volal: Sáro! Sáro! Sáro! Hm, tak protivníci mají náskok! To nevím, jak dohoním. Za těch 35 minut jsem se konečně naučila už i své číslo, takže když se konečně rozsvítilo, věděla jsem, že má chvíle pravdy udeřila. Vtiskla jsem Pavlíně batoh, přebrala kolík, zapla Edu a mp3 a upalovala.

Hezky se mi běželo. Dokonce jsem se musela smát, jak je vnímání profilu trati jiné po 18ti kilometrech a po několika metrech. Ta tam byla Sněžka za Husákovým tichem, kostky byly najednou krásně zarovnány a vůbec jsem po nich neškobrtala, vzduch nevydýchaný. Hlavně mě překvapilo, že běžím souvisle, nikde mě nic nepíchá, dýchám v klidu a tep se drží kde má. Trochu jsem se zdržovala u pití. Prostě mi nedalo jen tak proběhnout kolem vody bez napití se. Jak se znám, deset metrů za vodou bych měla v puse jak v polepšovně a vyčítala bych si, že jsem si doušek nedopřála. I jsem se dvakrát umyla. Na můj vkus velké množství přestávek na mém krátkém úseku, ale těch pár sekund není žádná pohroma. Spíš mě víc zdrželo, když jsem sála gel. 

Cítila jsem v sobě hodně sil, ale bála jsem se přidat. Znám se - přidám, vyšťavím se a pak půjdu. To mi přišlo zbytečné. Běžela jsem tedy dál tak, jak mi to vyhovovalo a jak mě nutily bubny brazilských bubeníků, které jsem si dala do sluchátek.

Dole v Podolí, v samém závěru, zrovna docela svítilo sluníčko, takže mi už bylo i vedro, ale dalo se to přežít. Předala jsem zdárně štafetu a šla za Sárou. Ta už tam chudák mrzla, ale dost spokojeně se usmívala. Taky měla proč. Udělala si rekord a zaběhla to za 1:01. Ještě loni to běžela 1:10. Tím svým rekordem mě dokonce o dvě minuty předběhla... Další novinkou PIMUu bylo, že jsme po doběhu dostali medaili, kterou nám vždy odpírali a dokonce i tašku s vodou a jablko. Fakt luxus.

Nasedly jsme do busu, který nás zavezl do centra a šly jsme si sednout dolů na Václavák do Meka. Už tam byla Pavlína. Samozřejmě první otázka byla, za kolik to má. A když řekla, že 1:04 radostí bych objala celý svět: O minutu hůř jak já (nakonec jsem se dočetla ve výsledcích, že to bylo o 2,5 minuty). Nemyslím to nijak zle, ale prostě jsem fakt měla radost, že jsou svou o skoro 12 let mladší kolegyni konečně předběhla :o))

Jenže seďte stranou od všeho dění když víte, že nahoře to žije, protože tam je mattoni. Ještě jsme nějakou chvilku počkali na Jirku, který si také zaběhl skvělý čas, a šli vyhlížet ostatní. Sice ano, v nadzemí to žilo, ovšem ta kosa, to bylo něco. Koukala jsem na pajdající maratonce a trochu jim záviděla, že to dali celé. Musím se kouknout zase na nějaký podzimní, to nejde si ho jednou ročně nezaběhnout... A pak se najednou zjevila Bára a byla taková úplně šťastná ze svého neuvěřitelně výtečného času, že jsem jí musela obejmout a vlepit jí pusu kamsi za ucho.

No ale pak to ještě trvalo, než jsme se všichni sešli a přiznám se, že už jsem byla zmrzlá a hladová a chtělo se mi domů. Ale byla to krásná neděle, hrozně mě nadchla atmosféra, spousta krásných setkání i nových přátelství. Proto mě děsně štve, že jsem se nestihla přihlásit ani do Olomouce ani do ČB. Vlastně mě to pěkně s...e! Protože co je to za sezonu bez Olomouce?! Zapsala jsem se sice do pořadníku, ale pochybuji, že na mě dojde řada.

Naše štafeta měla celkový čas 4:05, skončili jsem na nějakém třistaaněco místě, druhá štafeta byla kousek za námi. prostě krásné časy a super výkony! Náš prvomaratonec Petr, který začínal s během tak, že jsem ho před dvěmi lety vylákala do štafety a pěkně se nám tedy překulil na dálkoběžce, zaběhl čas 4:14. A i když mi přišel tím časem docela zklamaný, vím, že už teď přemýšlí, kde a kdy si maraton zopakuje :o)