pondělí 19. března 2012

Jak mě hledala horská služba

A pak že ženskou po čtyřicítce nikdo nehledá... :o)

Ani nevím, zda to sepsat. Většina lidí, která ten příběh už slyšela, vůbec nechápe, že se to stalo, jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko, ptají se proč a jak to. Taky si myslí, že jsem úplně blbá, magor apod. Je pravda, že racionální vysvětlení neexistuje. Nemám iluze, že si to budou myslet úplně všichni, co si to přečtou, a i přesto to sepíšu. Ne jako varování pro příště, ale jako očistnou terapii :o)

Jeli jsme na prodloužený víkend do Jeseníků. Hrozně jsem se těšila. Já se vlastně těším vždycky na všechny výjezdy kamkoliv za hranice všedních dnů. Těším se na přírodu, na klid, na zkoumání krajiny. Počasí tomu všemu i nahrávalo - modro a slunce na tři dny nám v televizi slíbili a když něco řeknou v televizi, tak to tak prostě je ;o) Vzala jsem si běžecké boty abych zase nevypadala jak blázen v kozačkách a připravila si batůžek a Edu, hroznový cukr i müsli do kapsy, abych na túrách něco vydržela. Ó, jak prozíravé.... 

Hory byly takové bílo-nijaké. Na zastíněných stráních ležel sníh, v údolí a na slunci už neležela ani vločka, ale do jarní svěžesti měla příroda ještě hodně daleko. Ale i tak z mého pohledu ideální podmínky na nějakou túru. No, ale zas taková paráda to nebyla. První den jsem se vydala jen na krátkou procházku okolím chaty abych zjistila, jak to opravdu vypadá. Podloží mokré, většinou bahno, nebo zbytky sněhu, občas nějaká vysušená místa. Šla jsem okruhem asi 14 km, kochala jsem se, občas i nudila, protože jsem šlapala po silnici. Ovšem i tak krátký pochod mě vyčerpal, tedy spíš pobyt na čerstvém vzduchu, protože jsem večer padla jak podťatá a spala a spala. 

Ráno se mi nikam nechtělo. Kluci chvátali na sjezdovku a já se jen pomalu chystala. Vlastně jsem ani nevěděla kam jít. Díky mokru se nabízela jen procházka kolem silnice, nebo po silnici, kde frčelo jedno auto za druhým. Ale tak nakonec jsem se vyhrabala s tím, že dojdu do Karlovy studánky. Po silnici, jak jinak. Zabalila jsem si batoh, vzala kdovíproč mapu, Edu, autonavigaci - kdyby něco, a další nezbytnosti a vyrazila.

Došla jsem až k ústí do lesa, kde byla značka: Území klidu a pod tím přeškrtané vše, co by mohlo rušit. A tak jsem vstoupila. Cesta byla luxusní - široká, trochu mokrá, ale žádné záludnosti. Dokonce jsem v lese viděla cosi kvést, což na místní poměry bylo něco nevídaného. Pak se cesta rozdvojovala - do kopce a z kopce. Vybrala jsem si do kopce. Po chvíli další rozcestí - sněhem rovně, nebo bez sněhu dolů. Tentokrát jsem si vybrala tu bez sněhu, ale bohužel byla velmi špatná - umrzlá a navíc končila zamčenými vraty. Tak jsem se zase vrátila a vydala se tím sněhem.

Zpočátku jsem se tomu  smála, ale po nějaké době jsem měla dost. Bořila jsem se po kolena a dost namáhavě jsem pokračovala kupředu. Ovšem překážky tu jsou proto, aby se zdolávaly a tak jsem se prokousávala a doufala, že to brzy skončí. A skončilo. Vylezla jsem ze závěje, dala si svačinu a pokračovala po skoro normální cestě do Karlova pod Pradědem. V Karlově bylo nádherně, slunce se opíralo do kopců, horko bylo k zalknutí a zrovna mi volala Martina. Začala jsem se rozmýšlet, co dál, jestli fakt jít do té Studánky nebo jinam. Koukala jsem do mapy - Studánka byla  pár kilometrů po silnici, kdežto na druhou stranu půjdu lesem. A tak jsem se rozhodla, že to stočím zpět, po cestě narazím na Mravencovku a pak už jen kousek a budu na hotelu. Od místa, kde jsem stála - opět rozcestí - doleva 1,1 km, doprava 2,2. Samozřejmě jsem si vybrala to delší, abych nabrala kilometry.... 

Cesta schůdná se po nějaké chvíli změnila v umrzlou souvislou vrstvu sněhu, do které jsem se bořila po kolena, občas po pás. Byl čas se obrátit, byl čas situaci přehodnotit. Já jí ale přehodnotila tak, že je to výborný trénink na prosincový Říp a dál se brodila. 2 km přeci není nic tak strašného, abych to nevydržela. A jak jsem se tak prokousávala ledem a sněhem (v běžeckých botách) najednou mi došlo, že i přes ten pomalý posun vpřed bych měla mít dva kilometry dávno za sebou. V ruce Edu a já nebyla schopná s ním spolupracovat... Co včil, že? Jelikož jsem celou dobu šla po stopách Yetiho, čili nějakého člověka se sněžnicemi, mínila jsem v tom pokračovat. Přeci odněkud přišel, ne?

Bohužel, široká cesta se časem změnila na stezku a pak Yetiho stopy zamířily do lesa. A já šla, byť už dost vyděšená, dál. To už jsem začala plašit a zkoumat mapu. Neviděla jsem v ní nic, nic, co bych nějak chápala. A hlavně v zimě je prostě všechno jiné, na mapě vám to ukazuje cestu, sníh ale vše překryje a vidíte prd. Pod obrovitým kopcem jsem zastavila a spojila se s manželem, kterému jsem se do telefonu rozbrečela. Posílal mě zpět. Ale protože jsem věděla, co za cestu to bylo, tak jsem odmítla poslouchat a rozhodla se jinak. Chtěla jsem vyšplhat na ten kopec, pod kterým jsem stála, ale cedule to zakazovala - prý nebezpečí lavin. A tak jsem přešla přes jakousi lávku a jala se šplhat do kopce protějšího. Prostě kolmo vzhůru. Na úpatí sice ještě byly stopy od běžek, ale už jsem se nechtěla zdržovat, kdo ví, kam by vedly. Plán byl vyšplhat nahoru, čili na hřeben s tím, že tam přeci sakra musí být nějaké značení, nějaká stopa, či tak něco. 

A bylo to tak. Stopa jak vyšitá. Pomocí navigace jsem zjistila, kterým směrem se vydat. tedy já to věděla, ale přeci jen - jistota je jistota. Od Karlova jsem byla vzdálená asi 5 km (možná vzdušnou čarou, těžko říct :o) a tak jsem zase jednou sledovala stopu. Dokonce jsem i běžela, ale sníh mi v tom většinou bránil. Cesta klesala a mě docházela strašná věc - já jdu zase do toho údolí, ze kterého jsem se před chvílí vyškrabala. A tady v tom místě jsem se sesypala. Neměla jsem sílu jít zpět ani pokračovat. Nevěděla jsem si rady, jestli si hledat úkryt, pokračovat, kam pokračovat... A tak jsem tam stála a bulela. Do toho telefon, jak to vypadá. No, bulení pokračovalo i do telefonu, nemohla jsem to udržet. Manžel nedbal mých námitek a zavolal horskou službu. Díky navigaci jsem věděla přesné souřadnice, kde jsem. Prý jsou za 15 minut u mně.

Stála jsem tam a říkala si, že se to určitě neděje, že není možné, abych to dopracovala až do bodu, kdy si musím nechat pomoct. To je přiznání si prohry, vzdání se, mám to bohužel tak nastavené. Ale asi to nešlo jinak.

Pak volal bodrý muž. Chlácholil, vyptával se, uklidňoval. Prý už jedou.
Paní, slyšíte motor?
Ne.
To není možné, kolega je skoro u vás. Teď troubí. Slyšíte troubení?
Ne. Neslyším vůbec nic.
Tak víte co paní? Jděte zpět nahoru, on přijede tam.

Vyšplhala jsem se asi o 600 m výš a čekala. Motor jsem zaslechla, ale tak vzdáleně, že bylo jasný, že mě hledají úplně jinde. Zase telefonát podobný tomu prvnímu, zase přesun dolů, čekání, doufání, přesun nahoru a další dlouhé čekání. Neumím si představit, že by na mém místě byl někdo méně zdatný. Takový jedinec by prostě padl a zahynul. Zmobilizovala jsem se, stála jsem a čekala, jako na autobus. V klidu, však on dorazí. Slyšela jsem hudbu, dunění bubnů. Někde blízko byla zřejmě chata, nebo byla daleko a já slyšela jen ozvěnu... Trochu jsem se i bála. Zvěře. Ale stála jsem a pozorovala hvězdy. Zase telefon a stará písnička: Paní, tak se zase vraťte, já už fakt jedu. Paní tedy běžela asi pošesté dolů z kopce. Už jsem si ani nemyslela, že běžím správně, ve tmě, která mezitím padla, bylo najednou všechno jiné. Vtom jsem zaslechla motor a blíž než jindy. Pán volal, že mi jde naproti, viděla jsem i kužel světla. Vydala jsem se proti kuželu v domnění, že jdu po cestě. Byla to však jen zkratka lesem. Zapadla jsem po po pás do závěje. Jak jsem se hrabala ven, zahrabala jsem se po krk. Tak jsem tam trčela a brečela.

Zachráncova první otázka když mě vytáhl byla: A kde máte lyže? Já nemám lyže, já jsem pěší turista... Kdyby to situace dovolovala, určitě bych se zasmála, tak vtipně mi to znělo. Asi jsem i byla v nějakém rauši, protože se mi chtělo smát se a povídat. Pán si určitě myslel něco o slepicích v teniskách v horách plných sněhu. Vraceli jsme se k jeho skútru, který zapadl do závěje, ale protože se zahrabával hlouběji a hlouběji, zavolal pro posilu kolegu, který čekal někde opodál. A ten mě i zavezl do Karlova, kde si mě vyzvedl manžel.

To je všechno... Mohla bych donekonečna rozebírat, co jsem mohla udělat, co jsem neměla udělat, teď už je to stejně jedno. V té situaci jsem prostě dělala to, co jsem považovala za správné. Byla jsem pod tlakem a tomu jsem přizpůsobila své jednání. Jako posluchač bych to všechno vyhodnotila jinak, radila bych - co a jak. Ono je to lehké, po bitvě je každý generál. Vím ale třeba jistě, že dvouhodinové čekání na to, až mě najdou, bylo určitě horší než to brodění se závějemi. Ten pocit, že mě hledají, že nikam nesmím, že někoho vlastně obtěžuji, že se všichni dozví, jaké jsem pako, to bylo hrozné. Měla jsem udržet emoce a jít tou neprošlapanou cestou, kterou bych sama došla do vesnice. Čas byl, bylo i světlo. Byla jsem i odhodlaná přespat v lese. Ale ten jeden moment, kdy jsem na chvíli složila zbraně, vše rozhodl. Asi ten jediný bych vrátila... 

Nu což, jsem zdravá i když pár šrámů jsem si přivezla. Jo a prý dostanu školení, jak zacházet s mapou  a s navigací :o))


Horské službě moc děkuji!!!!

19 komentářů:

K. G. řekl(a)...

Nejhezčí příběhy stejně zažíváme sami - a tenhle je ukázkový, že život je mnohem barevnější než se zdá.

Ječmínek Máselník řekl(a)...

Já Ti řeknu, co jsi měla udělat: měla proběhout zastávka tady: http://apartmanypraded.cz/
Vzali jsme sem děti naposledy posáňkovat, resp. ono to už bylo v kombinaci s plavání, takový zimní miniduatlon:-)) a trochu se vyvětrat. Karlovem na Mravencovku jsi musela jít kolem. Tak třeba příště.

Pulec řekl(a)...

K.G. To byla celá paleta :o)

JM: No tam jsem samozřejmě byla a stála kousek od toho! Druhý den tam kluci lyžovali, ale já seděla v autě a četla si. Na oběd jsme šli vedle do Pizzerie.
Jo, svět je malej...

Jitka Sečková řekl(a)...

Krááásný... Leon, ty jsi opravdu jedinečná. ;) Hezká "procházka", jsi fakt dobrá, že si tohle dala. A tohle není prohra, občas člověk potřebuje pomoci. Je lepší si přiznat, že jsem něco nezvládla a přijmout pomoc, než aby se něco stalo. :)

Zážitky nemusí být hezké, stačí, že jsou intenzivní... :D

Summer řekl(a)...

:)))) Takhle jsem se uz dlouho nenasmala. Ale v dobrem, ja to uplne chapu, to se stane, clovek ani nevi jak... ale dobre jsi to zvladla na konec :) Kde mate lyze, to me tedy dostalo doslova do kolen :DD

Running Shadow řekl(a)...

Jeden muj sovinisticky kamarad by rekl - nic si nevycitej, udelalas vsechno spravne - ses zenska, slas do prirody, ztratila ses. Tak jaka pak prohra. Jen ti blbi zachranari te neumeli najit :)

A ja dodavam - zavidim to svezeni na skutru :) ... takovyhle historky se deji jenom hodnym lidem za odmenu, aby meli o cem vypravet a cemu se pozdeji zasmat. Ti co sedi za peci jim za trest pak musi delat krovi :)

R V M řekl(a)...

Já bych sice nebrečel, ale jinak bych se cítil stejně jako ty...
Hlavně, že jste to zvládli, a jako trénink to asi taky něco dalo, ne?

Přeju méně adrenalinových zážitků.
(..teda pokud je cíleně nevyhledáváš :-)

Pulec řekl(a)...

Jitka: Fakt si to myslíš? Dnes jsem většinou slyšela úplně něco jiného...
Intenzivní to vážně bylo :oD

Summer: ano, mělo to i pobavit a jsem ráda, že se mi to povedlo. Nechtěla jsem, aby to vyznělo moc depresivně, protože to byl až závěr, jinak jsem byla v pohodě.

RS: Fakt milý komentář! Jasně že to zvorali záchranáři ;o))
Skútr byl opravdu zážitek. Jeden mi půjčil bundu, ten druhý mi půjčil rukavice a frčelo se až sníh lítal. Bála jsem se, že se to překlopí, ale prý to něco vydrží.
A taky se moc těším na fakturu...

RVM: dalo mi to pár modřin. A taky vědomí, že šestihodinovka nemůže být nic tak strašného ;o)

Ondrej1 řekl(a)...

Uff, ještě že to dobře dopadlo. Ono to bylo vlastně jenom řetězení drobných chybiček (navigačních a jiných), ale v rozhodující chvíli jsi udělala správnou věc Ale ten jeden moment, kdy jsem na chvíli složila zbraně, vše rozhodl. Asi ten jediný bych vrátila... táhnout to v tu chvíli dál by bylo už příliš riskantní. Hřbitovy jsou plné těch, kteří si mysleli, že to zvládnou.

Ale stejně se s tou mapou a navigací nauč :-)

AprilRuns řekl(a)...

Super historka: sportovni, dobrodruzna a s dobrym koncem :-). Ber to tak, ze i zachranari se obcas potrebujou provetrat a vyzkouset, jestli motor naskoci a tym je sehrany. Alespon neco podobneho mi nedavno rikal soused, kdyz nam horel komin a volali jsme hasice, kteri prijeli s hlasitym troubenim...

Pulec řekl(a)...

Ondra: naučím! Tak přísahám...
A máš pravdu, bylo lepší si nechat pomoci.

Doufám, že je všem jasné, co nás čeká na víkendu bloggerů :oDDDD

Jitka Sečková řekl(a)...

A budou i kompasy a buzoly? Možná i morseovku bych oprášila, kdyby bylo třeba... :DD

Pulec řekl(a)...

AR: prostě historka pro vnoučata i na rodinné sešlosti :o)

Jitka: jak je vidět, můžeš mít i navigaci ;o))

12HonzaDe řekl(a)...

Jestli o tom vikendu zabloudi vsichni, tak to aby zacla horska sluzba nabirat posily uz ted.:)
Mozna budou chtit zabloudit i ti zkuseni, ono preci jen svezt se na skutru (pravda kveten..) a byt zachranovan(a) udatnymi ochranci a ochrankynemi hor, to stoji za to, ne?
I kdyz treba uz take oni prodelali nove skoleni, jak na snehu hledat bezce bez lyzi..:)
MSF! 12:)

Anonymní řekl(a)...

Beruško nic si z toho nedělej.Já se zakufrovala v Jizerkách / skoro doma!/.Na běžkách.Nikdy bych si nemyslela, že to je možný.Tma na krku a když jsem konečně po 4hodinách vylezla na nějakou cestu a vydala se po ní a zorientovala se ,nechápala jsem, jak jsem se mohla octnout zrovna tam.Byla jsem úplně vyčerpaná, ale šťastná, že jsem se nakonec našla.Ale bylo to o fous.Jó hory, i ty malý, uměj zatopit.
Ale máš zážitek jako hrom !
Mega

ll řekl(a)...

Tak to je sila mit navigaci a ztatit se :) to z tohu řípu dorazime do prahy někdy v únoru :) Stejne si myslim ze si zjistila jak si daleko a zpatky se ti už nechtělo pěšky :)

Anonymní řekl(a)...

Leono,
dobře že si v pořádku doma!
Taky mám jeden výborný zážitek s hasičema.
Měj se hezky
Eva

Pulec řekl(a)...

12: :oD Já už budu mít po kurzu čtení v mapě, to by bylo, abych se to nenaučila..
Ovšem vtipný byl dnes starší syn když jsme mu říkala, jestli vůbec ví, že mě hledala HS. A on na to: Šla jsi někam sama podle mapy?
:oDD

Meg: Já si z toho nic nedělám, ten den byl jinak báječný. Sluníčko hřálo, všude klid, ptáci zpívali jak o život. Mám ráda občasnou samotu a v ten den jsem si jí užila. Ten závěr, to už je slabší, ale jak vidět, stane se. Děkuji za podporu.

ll: To dáme - ty se trasu naučíš a já ti za to sdělím pár praktických vychytávek ;o))

Evo, dík. Hasiči? Jsem jedno ucho... Napiš mi mail.

Anonymní řekl(a)...

No teda:) už jsem tady dlooouho nebyla, jaksi není čas a pak tohle!! Hlavně že Tě našli a žes to neodnesla nějakým zraněním, a tak...Víme, že jsi dobrodruh:) pěkné jaro a pořádně se to všechno nauč, EK