Obžerstvím k lepším zítřkům, ehm... výkonům

Následující události prakticky nenavazují na můj předešlý text, vlastně na mé konstatování, že jedu obhajovat poslední pozice, ale nemůžu za to já, ale kamarádka Jana. Ta mi prostě tuhle napsala, že tedy ať se na ní nezlobím, ale že už mi to musí říct od plic, ale že já blbě běhám proto, že nic nejím. Velmi nerada jsem se tedy zamyslela nad svým jídelníčkem, nad svými přesně váženými porcemi rýže i těstovin, a týden před závodem jsem do sebe prala naprosto vše a v naprostých megaporcích. Dopřála jsem si svíčkovou s knedlíky, i spousty pečiva, cereálních sušenek, řízky, hranolky, jahodové tvarohové knedlíky... Všechno, co normálně nepozřu, co se k sobě vůbec nehodí, ale co mi chutná. Prostě takový základ pro dort pejska a kočičky. 

Do Olomouce jsme odjely s holkama, Sárou a Dádou, v sobotu ráno. Cestu jsme přerušily akorát na D1 u Meka a i tam jsem ještě pokračovala v obžerství a dala si mufínka s kafíčkem.. Hlad jsem měla na něco většího, ale byly jsme dohodnuté, že si dáme oběd až na místě. Loni se nám tam osvědčila jedna pizzerie, tak už jsme se tam těšily. 

Jakmile jsem se ubytovaly ve velmi milém a útulném penzionu U Anděla, hned jsme se vydaly pro čísla. To už se k nám přidala i Jana, která dorazila vlakem. Ve stanu vše proběhlo úplně v pohodě, během dvaceti sekund jsem už lokala čerstvý vzduch před stanem a čekala na ostatní. Obešly jsme stánky, nabraly nějaké časopisy, prohlédly nabídku oblečení a konečně jsem se usadily do křesílek na zahrádce, že si tedy objednáme. Jenže přišel číšník s tím, že jestli chceme jíst, tak budeme muset čekat hodinu, protože v kuchyni je kvůli objednávkám úplný kolaps. Představily jsme si kuchaře po té, co mu číšník předloží naší objednávku a raději jsme se přesunuly o kousek dál. Dál to bylo sice také moc krásné, ale znuděně vyhlížející obsluha to trochu kazila. Chlapce dorazila Jana, když po něm chtěla nealkoholickou desítku. Čekaly jsme dlouho předlouho, klidně jsme mohly zůstat na náměstí. Jídlo bylo ale vynikající, nacpaly jsme se k prasknutí.

Sílu na prohlídku města jsme po obědě neměly a tak jsme se odvalily kolem zmrzliny rovnou na pokoje a pospávaly. Mezitím mi ale ještě psal kolega, že nestíhá vyzvednout svůj startovní balíček, jestli bych to pro něj nemohla udělat já. Žádný problém. Ve stanu šlo opět vše jako na drátkách, ovšem když jsem vybírala triko, najednou stál vedle mne kameraman a natáčel si to. Všechna krev se mi nahrnula do hlavy, málem jsem upadla. Ještě že se neptal, proč je hvězdička hvězdička...

Pospávání nám přerušily "nutkavé potřeby". Velmi rychlé nutkavé potřeby. To asi ty špagety se smetanou. Uff, snad to přejde. (Přešlo).

Na start jsme se přesunuly kolem srazu na focení, kam někteří nedorazili, protože si to popletli s focením vodičů. No nevadí, hrstka nás tam byla. Už jsem se přepnula do módu Klid, nechci být rušena, nechtělo se mi mluvit a vlastně ani naslouchat. Rozloučily jsme se proto a každá si šla po svém. Dostala jsem děsnou žízeň. Bezradně jsem se rozhlížela, co včil, když kde se vzalo tu se vzalo zjevení v podobě kolegy, který právě přemýšlel, kam vyhodit zbytek matonky. Málem jsem ho odměnila řádem Myšího kožíšku, protože mi bezesporu zachránil život :o))

Start. Ani nevím, co se hrálo, vím  jen, že se koridor dal do pohybu, aby hned za startem v zatáčce utvořil špunt. Nevím, jak dlouho jsem se šinula ke startu, jak dlouho jsme pak stáli ve špuntu, je ale jisté, že to jsou důvody, proč se mnou naklikaný čas dost liší od toho oficiálního. Ovšem minuta sem, minuta tam, kdo by to řešil. 

Od špuntu už se běželo dobře. Cítila jsem neuvěřitelnou lehkost nohou, pohyb vpřed byl plynulý, všechno, co nebylo rovné, jsem vybíhala prakticky bez zadýchání. Žasla jsem sama nad sebou. Nemohla jsem věřit tomu, že kilometry ubíhají a já pořád běžím a běžím a nechce se mi přejít do chůze. Hlídala jsem si tep, který mi  ukazoval kolem 156, poslouchala jednu jedinou písničku, na kterou mám nacvičené tempo, a cítila se skvěle. Samozřejmě můstek jsem vyšla, ale ne úplně celý, takže i tady byl znát pokrok. V sadech na otočce na mne čekalo překvapení. Kousek za otočkou, kousek ZA MNOU, BYL BALONEK NA 2:10!!!!! Nepochopím, jak je to možné, ale okamžitě jsem byla v sedmém nebi.

Na dvacátem jsem uhýbala Keňanům, kteří už běželi do cíle. Tedy jejich to byl dvacátý, můj to byl desátý :oD

Druhé kolo. Pořád ta lehkost. Koukala jsem do nebe a prosila, ať mi dá sílu, ať si to nepokazím, ať se neoteplí, ať klidně prší. Neslíbila jsem za to nic, jen jsem si to hrozně moc přála. Za chvilku začaly padat první kapky. Nejdřív sem tam nějaká, ale pak se spustil naprosto regulérní déšť. Chtělo se mi smát.

Krátce před patnáctým kilometrem mě konečně doběhl balonek 2:10 (konečně pro něj, já ho před sebou vidět nepotřebovala - obrázek jsme si "půjčila" z BŠ, snad mi Miloš neutrhne hlavu :o))). Nechtěla jsem, aby mi utekl, ale zdálo se mi, že měl ostřejší tempo než zpočátku, a nebyla jsem schopná se ho držet. To už jsem ale byla i unavená. Dala jsem si gel a celá se upatlala. Ke všemu mi začala stávkovat mp3. Paní uvnitř mi strojek neustále vypínala a hlásila mi, co že je to za písničku. Málem jsme vylítla z kůže. Dokonce mám pocit, že jsem jí dost nerudně vyzvala, aby mlčela. Možná se jí nelíbilo, že poslouchá hodinu a půl jednu písničku. Přeladila jsem tedy na jinou, ale stále stávkovala a vypínala mi jí. Ale alespoň mi do toho nemluvila. Ta písnička mne dotáhla do koce. 

Poslední kilometr nepatřil k nejpříjemnějším, hlavně ten závěr na kostkách, kdy v tom šeru a dešti jsem jen viděla, jak se lesknou, a bála jsem se, že na nich uklouznu a svezu se publiku k nohám. Na koberci jsem si to už ale vesele sprintovala a při pohledu na Edu, který ukazoval 2:10, jsem bránou prolétla na křídlech naprosté euforie. Hned za bránou mi potřásl rukou sám pan Carlo Capalbo. Děkoval mi, já zas jemu, koukal a nechápal :o))

Byla jsem v sedmém nebi, byla jsem totálně šťastná. Můj čas 2:10 je jen o pár sekund lepší než loňská Praha za 2:11, takže jsem si zase o tolik nepolepšila. Oficiální čas mám asi 2:12. Jo a reál podle časomíry mám 1:33. Ano, čtete správně, na diplomu mám reálný čas 1:33 :OD), i mi přišla SMS: Váš čas je 1.34:14, RT 1:33:05.... To jim tedy zase jednou něco nevyšlo :o(

Ale nešlo o čas. Šlo o ten pocit z dobře uběhnutého závodu. Už jsem totiž propadala skepsi, zda má vůbec cenu běhat tolik, kolik běhám, věnovat přípravě tolik času, který jí věnuji. Rok jsem neviděla vůbec žádný pokrok, jen jsem se horšila a horšila. Skepse prostě byla na místě. Jenže teď je všechno jinak. Mám chuť si znovu vyvěsit plán, odškrtávat položky, pěkně den za dnem, týden po týdnu. Až se zase něco bude dít, abych byla připravená. 

Jenže ono to nebylo jen tím, kolik mám nebo nemám naběháno, hrálo mi do ruky (do nohou) počasí. Nebylo horko ani dusno, občas dokonce trochu fouklo a zchladilo mi do ruda rozpálený obličej. A déšť? Ten už to všechno jen krásně završil. 

Večer jsme strávili s přáteli v hospůdce U kašny, já si dala uzená žebra a naposledy tak zahřešila. Od pondělí opět odvážím 80 g rýže, zamíchám do ní tuňáka a budu starostlivě pozorovat váhu, jak se na to celé tváří.

P.S. Děkuji všem dobrovolníkům za skvělý přístup, za jejich úsměvy, za jejich ochotu. Dík i dobrovolnému publiku, které i v dešti úžasně povzbuzovalo. Jen ti, co tam byli ví, o čem mluvím. Tak zase za rok...

Rozpis km:

5:19 - tohle je asi úplně mimo, kdo ví, na co jsem klikla

6:03

6:11

5:59

6:09 - 5 km

6:23

6:13

6:09

6:12

6:08 - 10 km 

6:23

6:14

6:23

6:09

6:10 - 15 km

6:39 - tady jsem asi usnula

6:31

6:06

6:08

6:09 - 20 km

6:12

0:34