Jak jsem vyběhla se synem

Mám pocit, že rodinu svým běháním občas dost štvu. Už jen to, že všude se najdou mé běžecké svršky (teď v zimě je to obzvlášť drastické), běžecké boty mají vlastní botník a běžecká literatura vytlačila kuchařky. První roky jsem se jich navíc neustále ptala, jestli si se mnou nechtějí zaběhat, což myslím nenáviděli ze všeho nejvíc. Ale jak šel čas, mé otázky ustaly. A protože jim bylo líto, že už se jich neptám, občas si se mnou ten nebo onen zaběhal zcela dobrovolně. Nejdéle a nejurputněji vzdorovalo nejstarší dítě. Až tuhle řekl: Mámo, dám půlmaratón. Na jaře?, ptala jsem se jako by se nechumelilo. Jo, ten jarní v Praze, odvětil (nikdy neběhal, naposledy na základní škole). Ale ale ale, to jsou mi věci!!!!!

To pronesl někdy na podzim, čímž si na sebe upletl bič, protože jsme se ho od té doby neustále ptala, jestli už byl běhat. A nejen to. Zahrnula jsem ho moudry o přípravě, o občasném zaběhání si, o botách, a také jsem vytáhla spousty poučných příběhů běžců, kteří bez řádné přípravy na 15tém kilometr padli a nevstali, či se jen taktak doploužili do cíle. Koukal na mě  jako kdybych mu říkala, aby si uklidil pokoj a pak jen lakonicky pronesl: Neboj, v cíli na tebe počkám.

A najednou z ničeho nic, po té, co jsem se ho po stotisící zeptala, jestli si se mnou nejde zaběhat, řekl ANO.

Už při oblékání jsem málem dostala mrtvici. Donesla jsem mu zateplené běžecké kalhoty a tričko s dlouhým rukávem: 

- Nechceš, abych si na sebe vzal leginy, že ne?

- A v čem chceš běžet? 

- V džínách

- V džínách běhá akorát tak nějakej magor

- Hm, tak já si je vezmu

Vyšel ven z pokoje opravdu v džínách a v černé mikině s kapucou. Jestli takhle poběžíme, začne nás pronásledovat hlídka Městské policie, protože si bude myslet, že jsme sídlištní parta, co okrádá stařenky. Po dlouhém dohadování si leginy oblékl, ale navrch si stejně vzal džíny. Výběr bot byl o něco kratší, ovšem neméně mimo jako výběr oblečení.

Vyběhli jsme. Po sto metrech jásal: Mámo, já běžím, to je super. Víš co, dáme si desítku! Protestovala jsem, že mám v plánu maximálně 6 až 8 km, a že to třeba ani neuběhne, ale naléhal, tak jsem kývla. Vybrala jsem trasu, která není tak těžká, a kterou běhám jen za světla nebo za mrazu, protože jinak se tudy bojím. Běžel a běžel, poskakoval, nacvičoval si triky (co dělá při skejtování), ale držel se. Pak mu zazvonil mobil a on ho úplně klidně vzal a povídal si. A pořád běžel. A byl nadšením bez sebe. Vyprávěl, jak kluci doběhli tam nebo onam a nemohli, že to vůbec nechápe, když on pořád běží a může. Opět jsem mohla poučovat, tak jsem mu vysvětlila, že běželi moc rychle, že si to zřejmě spletli se školní patnácti-stovkou na známku a makali jak blázni, a že jedině podle toho, že může při běhu mluvit, pozná, že běží správně. 

Na obrátce mu povídám: Tady je to z kopce, tak trochu přidáme. Rozběhla jsem se a najednou nebyl vedle mě, ale kus za mnou. Radostí jsem málem povyskočila: Konečně jsem ho utavila!!! Jakmile mě doběhl, začala jsem se "starostlivě" ptát: Neběžela jsem moc rychle? A on na to: Ne v pohodě, já si potřeboval napsat pár esemesek. Grrrr

Pod kopcem jsem najednou zjistila, že za mnou není. Nejen za mnou, ale nebyl nikde. Stála jsem jak truhla uprostřed křižovatky a nechápala, kde jsem ho mohla ztratit. Najednou se vynořil ze tmy. Něco mu upadlo, tak se pro to vrátil. A pořád a pořád běžel.

Mládí... Má sílu, má vytrvalost, je to krása. Sice přiznal, že ke konci ho bolely nohy, ale úbytek energie nepocítil. Uběhl 9 km, na což já trénovala několik měsíců. Pořád běžel, neustále mluvil, pískal si, poskakoval, telefonoval, psal SMS. Doma jsem mu (jak jinak) radila, ať se raději promaže nějakou koňskou mastí, ale nechtěl. Dalších pár dnů sotva lezl a chtěl-li usednout na židli, z vysoka padal :o)) Ale protože od té doby už zase běhat byl, vypadá to nadějně. Možná mu koupím nějaké běžecké boty a pustím ho s nimi do svého botníku.