Druhé kolo mé maratonské přípravy se zvrtlo v nepravidelné pobíhání a v kopu výčitek svědomí, že to vůbec nestíhám. A když už konečně odzvonilo parnému létu a běh se zase stal milovanou činností, přišlo zranění nohy. Na první pohled lapálie, kterou není třeba se ani zabývat, na druhou stranu je to dlouhá a hluboká řezná rána na vnější straně kotníku, která bolí jen co nohu uvězním do boty. Vlastně to bolí pořád.. O běhu si mohu nechat jen zdát. O maratonu ani nemluvím.
Nevím, jak dlouho se taková věc může hojit a tak přemýšlím, co dělat. Jestli se zúčastnit a uběhnout to hlavou (vždyť stejně všichni říkají, že maraton je hlavně v hlavě), nebo si zaběhnout jen půlku, nebo přenechat startovné někomu jinému. Času trocha ještě je. Pokud by se rána do konce týdne zatáhla natolik, že bych v pohodě nazula tenisky, ještě bych trochu naběhala, ale pokud ne, tak to můžu zabalit (asi). Běh je bohužel jedna z mála činností, kterou když párkrát vynecháte, musíte se vrátit prakticky na začátek, aby si nohy vzpomněly a dech vydržel.I bez zranění jsem ale věděla, že naběhané objemy vůbec neodpovídají mým předprázdninovým plánům, čili především plánu z knížky Běhání. Proto jsem kromě nohou trénovala i hlavu. Znám se. Když si řeknu: Dnes doběhnu k rybníku a zpět, žádná síla mě nedonutí běžet dál. Když si řeknu: Teď si dám kolem sídliště půlmaraton, dám ho, ale ani o krok víc i kdyby se mi běželo sebelíp. Čili pokud nastoupím do Mnichova s tím, že uběhnu 42 km, tak bych to měla zvládnout.
Ne, to není nedostatek pokory a respektu k vzdálenosti, která pro mnohé smrtelníky představuje několika denní pěší tůru či celodenní výlet na kole. To je touha (ale nejedná se o touhu zaslepenou) ho uběhnout. Samozřejmě ne za každou cenu, není to sen, pro kterých bych byl ochotna skály lámat. Je to spíš jakási hrdost nevzdat to letos vlastně už podruhé Mohu to zkusit třeba i stylem, o kterém nedávno na Běhej.com psal Marek: Doběhnu k lampě a kus půjdu, doběhnu k odpadkovému koši a napiju se, pustím si do sluchátek něco veselého, budu myslet pozitivně, budu se snažit seč to půjde. Někde uvnitř cítím, že se mi to podaří. Letní trénink hlavy nese své ovoce :o))
Ale kdo ví, co bude, nechci předcházet událostem. Počkám, co udělá ta zatracená noha...
4 komentáře:
Preju, aby se to zahojilo co nejdriv. Mozna by stalo za to zajit k doktoru, nejaky ten steh by mohl pomoct... A co se tyka pripravy - v podstate moc nevim, o cem mluvim, protoze jsem zatim dosahla jen na pulmaraton, ale myslim si, ze kvuli par dnum bez behu se cela priprava urcite nezbori. To, co jsi nabehala za ty mesice a roky uz nezmizi, mas to nabehano a basta. Ty stovky a tisice kilometru... nejaky par vynechanych desitek se ztrati .)
Smula, ale treba ten doktor neni zas tak uplne spatnej napad:). nelamej to pres koleno, ono se to treba usadi. vsichni ti budeme fandit!
Ještě to nevzdávej. Taky si myslím, že máš naběháno dost, aby to pár dní klidu úplně zhatilo. V nejhorším vyraž do Mnichova s tím, že poběžíš dokud to půjde :-) Peggy
No já vím, nějak to dopadne, nebudu se stresovat, protože stejně nic nevyřeším. K lékaři jít nechci, to leda by se to nějak zanítilo. Je to sice zarudlé, ale to je asi od bot. Sypu Framykoin a doufám :o)
Peggy: Ano, tak to plánuji :o) Pojeď taky, víš že jsi říkala, že si tam když tak dáš 1/2M...
Okomentovat