Inspirace od vedle

My, co spolu mluvíme, se často vzájemně inspirujeme. Takže jsem si založila i já deníček na českých stránkách, i já si dala náhled na blog, a i já jsem se zamyslela, nad svými cíli, rekordy a nerekordy. Jen ten plán si na lednici nedám, tam mají prostor magnetky z Kostíků.

Přišlo to plíživě - běh mi přestal dělat radost. Vždy jsem jen koukla, kolik mám běžet, danou vzdálenost uběhla, ale necítila jsem vůbec nic, žádnou radost, nadšení, endorfiny. Přemýšlela jsem, proč to dělám, co očekávám, co bude jestli Mnichov zaběhnu, co bude, když nezaběhnu. Ale i tyto úvahy byly jen v té rovině aby se neřeklo.

Pak jsem na to přišla - jsem jednoduše unavená. Byla jsem fakt naprosto, ale naprosto vyčerpaná. Žádná utahaná čtyřicítka, ale polomrtvá padesátka. Jela jsem naplno už hrozně dlouho, 5x týdně běh, k tomu ty všední povinnosti, nemoci, prostě se to sešlo a dostalo mě to. Tak jsem prostě vysadila. Nejdřív dobrovolně na týden a pak nedobrovolně na další dva. Na běh jsem vůbec nemyslela, dokonce ani žádné výčitky svědomí mě nepronásledovaly.

Jednou večer jsem se přistihla, jak si říkám, že by bylo prima si jít zaběhat. Potěšilo mě to, protože to bylo znamení, že jsem vyléčená. Počkala jsem ještě dva dny a pak se teprve vydala na jeden ze svých krátkých okruhů. Oblékla jsem se jako mimoň - teple, byť bylo 10 stupňů. Posoudila jsem situaci za oknem jako správný gaučař, který s prvním závanem podzimu nainpregnuje zimní boty, bundu dá do čistírny a ven už bez šály nevyleze. Samozřejmě mi bylo vedro, šly na mě mrákoty, ale skoro pětku jsem dala. V rámci možností mi to šlo, byla jsem spokojená. Další běh už jsem šla na lehko, pocitově super.

A Mnichov? Jedu? Jedu. Ne si splnit cíl z plánu, prostě si chci zase jednou zaběhat v davu, nasát atmosféru, vyčistit si hlavu. Přesně o tom to všechno je - o radosti.