Reebok RUNNERS women´s run 2009

Mé závodní ambice se sice rovnají nule, ale když jsem na podzim viděla fotky z loňského Běhu žen ve velkých německých městech, hned jsem věděla, že chci být u toho. S velkou nedočkavostí jsem čekala, až německý Runnersworld spustí registraci a protože to udělal až někdy na jaře, už se rozhodla i Sára, že se mnou poběží a tak jsem nás obě zaregistrovala na běh ve Frankfurtu na 5 km. Někde jsem o tom i psala a tak se na nás nabalila i Martina, a nám třem 17.7. v 6:10 na Ruzyňském letišti začala dámská jízda za během.

Ona vlastně začala dřív, především velmi časným vstáváním, jízdou na letiště, kafem za stovku v hale, odbavením, naloděním a usazením. V 6:10 se nad Prahu vzneslo letadlo společnosti Lufthansa a celkem bezpečně nás přepravilo do Frankfurtu. Tam nás přivítala úplně černá obloha na obzoru, obrovská hala a také řidič z hotelu s cedulkou. Ano, jeden z důvodů, proč jsem vybrala hotel Leonardo, byl ten, že nabízel zdarma transfer z/na letiště. Taky byl blízko stadionu, kde jsme běžely.

Ubytovaly jsem se a vydaly se do centra za nákupy. Jako správné české turistky, kterým je líto zaplatit za jízdenky v tramvaji zhruba tolik, co za nové boty, jsme se vydaly pěkně po svých. Martina nevěděla nic o mé schopnosti zabloudit kdekoliv a tak ani nebrala mapu. Věděly jsme, že máme jít prostě pořád podél kolejí a tím se do centra dostaneme. Mohlo se to i skutečně podařit, pokud bychom na první křižovatce nenabraly směr opačný.... Když kolem nás řídl provoz a budovy, stočily jsme své kroky zpět. Holky na mě neustále tlačily, ať se jdu zeptat, kde jsme a jak se dostaneme do centra, ale s tímhle u mě nepochodily. Já se na takové věci neptám ze dvou zásadních důvodů: za prvé se stydím, a za druhé mám nějaké mužské hormony či co a držím se zásady: na nic neptat, nějak bude (uvidím ceduli, narazím na centrum, objevím plánek města, vylezu na strom a uvidím mrakodrapy, atd.). Takže se ptala Martina anglicky a já byla jen připravena v nouzi největší dokončit konverzaci v němčině.

Šly jsme dlouho předlouho až se konečně v dálce vylouply mrakodrapy, čili centrum. Cesta vedla podél řeky Main, byla to cyklostezka a běžecká a chodecká stezka v jednom, vše krásně čisté a upravené. A tak jsme asi po třech hodinách chůze hladové a žíznivé konečně doklopýtaly do centra. Začaly jsme se shánět po nějaké restauraci, ale hned u první nám bylo jasné, že jídlo nebude žádná levná záležitost. K naší velké radosti jsme v jedné ulici uviděly nápis: Najezte se dosyta jen za 4.90 €. Na to jsme slyšely, vlezly dovnitř a opravdu dosyta se najedly. Jídlo bylo cizokrajné, netroufám si odhadnout původ, ale velmi lahodné.

S vypouklými břichy jsme se pak posunuly dál a doufaly, že nalezneme další náš cíl: nějaký obchoďák. Našly jsem jich plnou ulici. Hned v prvním mě to přestalo bavit. Kam oko pohlédlo - hadry. U nás luxus - Zara, Guess, Dior, apod., tady hadry. Oblečení nacpané na stojanech bez ladu skladu, všude řvala hudba, v kabinkách se válelo oblečení... Fakt hnus. Tak strašně to snad nevypadá ani u Vietnamců na tržišti. Strašně mě to vydeptalo a nebavilo mě si vůbec nic prohlížet, natož zkusit a nedej bože koupit. Akorát v NIKE jsem si koupila kraťasy (nebyl tam ani nepořádek, ani nelad a podobné už mám). Nepochopím, proč se se značkovým zbožím u nás tak nadělá, proč je to předražené a tváři se to jako nej značky, když tady toho byly plné obchody za pár Eur, nikdo nikoho nehlídal, člověk si mohl vše zkusit, dát si kabelku na rameno, nastříkat se parfémem, namalovat se a to všechno bez toho, že by na vás civěl nějaký dementní černý šerif, který je připravený vás kdykoliv zastřelit. Ano, hrozně mě to rozhodilo.

Vrátit jsme se chtěly tramvají, ale peníze za jízdné jsme mohly využít bohuliběji - třeba si koupit parfém, a tak jsme opět pochodovaly. Troufám si říct, že 20 km jsme v nohách mohly mít. Na hotelu jsme pak padly do postelí a už se ani nepohnuly.

Sobota byla náš den D. Závod začínal sice až v 16:30, ale doprovodný program už někdy v jednu. Došly jsme si na oběd do jedné pizzerie, abychom měly sílu běžet, převlékly se do sportovního a vyrazily. Počasí nic moc, spíš teplo než zima. Neuměla jsem si jako už mnohokrát před tím představit, že mám běžet. Že poběžím. Že poběžím rychle!

Na sportovišti už se to růžovělo triky akce s nápisem Naturtalent, všude natěšené holky, spousty stánků, fronty a hlahol. Došly jsme si pro startovní pokyny a zjistily, že nemáme peníze na zálohu na čipy. Málem jsem omdlela, protože mi nebylo jasný, jak to, že jsem tohle nedomyslela. Na přihlášce jsem sice zatrhla, že chceme běžet s čipem, ale neuvědomila jsem si, že se platí zvlášť. Naštěstí byl blízko bankomat a naštěstí mi potřebný obnos bez řečí vydal. Uf, to bylo o fous.

Po 16té hodině začala rozcvička, nějaké holky předcvičovaly aerobik a já už při druhém poskoku neměla dech. Zakázala jsem si všechny myšlenky, které by mě dovedly k nějakému mému astmatickému záchvatu, protože jsem fakt neměla v úmyslu zase propadnout na celé čáře, a statečně poskakovala dál v daném rytmu. Pak už jsme se nacpaly do startovního bloku. Bohužel jsme byly hodně vepředu, což se mi moc nelíbilo, protože jsem si představila, jak mě zase všichni převálcují a jak se budu plácat někde na chvostu. Naše ambice? Sára mě vyzvala na souboj, Martina říkala, že netrénovala, takže chce běžet na pohodu a já věděla, že tu trať postě chci uběhnout v kuse.

Start. Nekonal se žádný trysk, žádný zběsilý úprk, normálně jsme vyběhly. Sára mi hned utekla, ale to mě nechalo v klidu. Krátce po prvním km se spustil neuvěřitelný liják. A když řeknu liják, myslím liják. Provazy vody nás okamžitě promáčely od hlavy k patě, takže jsme brzy vypadaly jako účastnice Miss mokré tričko. A protože se běželo i lesem, vypadaly jsme brzy jako zablácené Miss mokré tričko (jak Michal vtipně poznamenal: nemohlo se tohle stát na tom tvém půlmaratonu ve Fürthu?).

Měla jsem před sebou jak Sáru, tak Martinu. Běžela jsem ale i nadále svým tempem,, protože jsem nechtěla ztratit dech a přejít do chůze. Nechtěla jsem to prostě zvorat. 2x jsem zpomalila (pak jsem si hodně nadávala), protože jsem si potřebovala nastavit mp3 a jednou jsem si šlehla Ventolín, ale jinak jsem běžela souvisle. Sáru jsem viděla prakticky celou dobu, těsně před cílem jsem měla možnost jí dohonit a předhonit, ale nějak jsem se nepřinutila. A už je tu cíl a můj čas:

!!!!!!29:24!!!!!!

Olala, já se zlepšila (loni na podzim jsem měla 31:41). Pokořila jsem hranici třiceti minut! Juchů.



A jak dopadly holky?

Sára: 29:18
Martina: 27:28
K Martině: když vám někdo tvrdí, že netrénuje, neběhá, přibral a chce to JEN uběhnout, tak mu neveřte. Běžci mají sklon se podceňovat :o))



Stouply jsem si do fronty na meloun a vodu, na tašku od sponzorů (obsah tašky je kapitola sama pro sebe), na diplom, a šly se na pokoj převléknout. Sice jsme se ještě vrátily na vyhlášení výsledků, ale už jsme byly dost unavené.

Neděli jsme strávily ve Frankfurtu na letišti, což byla snad jediná vada na kráse našeho výletu, ale let byl zase v pohodě.

Zatím mi přijde neuvěřitelné, že jsem to všechno zažila. Byla to vážně super povedená akce a jen doufám, že za rok si tam pojedeme zlepšit osobák.

Výsledky a fotky

Martiny pohled na akci