Sedím vedle své kolegyně Dády a mám chuť jí praštit. Jedeme na výlet a zabloudily jsme. To by samo o sobě nebylo nic hrozného, pokud ovšem nesedíte v autě s Kozorohem, který musí mít za každých okolností pravdu a ještě i poslední slovo, což je pro nás Raky smrtelná kombinace. Před odjezdem jsem se ptala, jestli nemám vytisknout itinerář. "Ne, to je v pohodě, já vím kudy máme jet a navíc kdyby nejhůř, tak mám mapu." Ok, tato slova mě ukolébala do sladkého nic nedělání, nekoukala jsem na značky a ani jsem moc nesledovala cestu, jen jsem se kochala. Cesta do Hradce Králové byla v pohodě. Aby ne, když jsme v Praze najely na dálnici, která vedla až tam. V Hradci se objevily první mráčky v podobě oranžově přeškrtnuté směrové tabule Ostrava - Rychnov nad Kněžnou. Směr Ostrava byl pro nás důležitý stejně jako tah Žamberk - Vamberk. Jo mimochodem, cíl byl České Petrovice. První tabuli jsme ignorovaly, neboť neinformovala o tom, kudy jet když ne tudy, kudy zakazovala. I další byla přeškrtnutá, ale auta tudy pořád jezdila, tak jsme se jich držely. Až v jakémsi místě konec, zákaz vjezdu a odbočka doprava na objížďku. No a tady, přestože občas se vyloupla tabule, že jedeme správně a tak jsme kecaly, jsme zabloudily. Najednou jsme byly ve Vysokém Mýtě. To už jsem vzala mapu - a ano, jsme zcela mimo naší trasu. A tak jsem se snažila Dádu navigovat po různých okreskách do cíle. No a teď máme za sebou už asi 4 hodiny jízdy, cíl nikde a ona neustále bručí, že já neumím číst v mapě. A přitom když jsem jí před chvilkou říkala: Zahni doleva, tam bylo napsáno, že je to pro auta do 10 tun, tak řekla, že je to jedno, že tam dojedeme tak jako tak. No samozřejmě jsme se vylouply jinde. Pak jsme dorazily k ukazateli, vlevo odbočka na silnici 312, vpravo 311, přitom my jsme potřebovali 312, tak jsem ukázala a domorodec nás poslal tím druhým směrem. No to je hotovo. Dáda rozčilená, já dotčená, dobrý začátek. Jo a ještě jsem před chvilkou chtěla na záchod a ona mi zastavila u strmé skály, na které by se neudržel ani kamzík, a tvrdila, že tam by se přeci vyčůral každý a že jsem divná.
*
A tak lezeme z auta a je nám zima, ale vypadá to, že naše hašteření je zapomenuto, protože kolem dokola je to velká krása, hory, lesy, čistý vzduch, prostě paráda. V Hradci jsme tankovaly a akorát mi volal Béďa, že právě vyjíždí jejich Opavská buňka a já mu říkala: My už jsme v Hradci, za chvilku tam jsme. No a teď už tu stojí jejich auto a oni sedí v hospodě.
*
Popadly jsme kabelky a vyrazily za nimi. Následuje bouřlivé vítání s Irenkou, Béďou a Slávou. Chtěla jsem zavolat domů, že jsme dojely v pořádku a také se spojit s ostatními, abych věděla kdo kde je, ale ouha - není signál. Hážu tedy mobil do kabelky a objednávám si pivo.
*
Po druhém pivu přijela další várka, tentokrát Martina a Pavel z Ostravy a chvilku po nich Marcelka z Brna. Vískáme nadšením jak děti. Rádi se vidíme, však je to jen párkrát do roka. Zmožena emocemi a dvěma desítkami ubírám se na pokoj, abych se ubytovala a naložila kuřecí maso na večer. Pokoj je laděn do modra, do mé oblíbené barvy. Zabírám si honem postel u okna, abych mohla v noci dýchat. Nesnáším vydýchaný vzduch prosycený alkoholem, jak to tak po večírku bývá. Převlékla jsme se do tepláků a razím zase ven. Všichni sedí před penzionem na lavici. Živě diskutují a tak se k nim přidávám. Chybí ještě 5 lidí z Prahy, ale vyjeli dost pozdě a jestli budou bloudit jako my s Dádou, tak je možná ani neuvidíme.
*
Á, řítí se Michal, první z pražského zbytku. Michal provětral svůj silný dvoukolový stroj, čili motorku a hned jeho úvodní věty mě utvrdily v tom, že bloudění nebylo jen naše zpestření. I on jel tři hodiny a to měl navigaci! Za ním dorazil Láďa a pak už konečně i máma, Lexa a Milan. NO, je nás málo.... Jé, málem bych zapomněla na pana Vlasáka, dobrou duši našich výletu, zarytého to turistu. Ten totiž přijel už ráno, aby nám připravil noční stezku odvahy a zítřejší pochod.
Dali jsme večeři a po večeři stolní tenis neboli ping-pong. Zpočátku jsem lítala pro každý míček, který na mě letěl, kamsi do háje, ale postupně jsem se chytla a občas se mi i povedlo dát protihráči "gól".
*
"Vážení", zahřmělo sálem. Pan Vlasák nás svolal, aby nám dal pokyny. "Rozdělili jsme vás do dvou skupin, silnější skupina půjde asi 20 km, druhá 13. Tady mám lístečky, každý ze své skupiny si vezme jeden lístek a dva se stejným číslem utvoří pár, který spolu bude bojovat." Jsem v silné skupině a tahám si šestku. Dáda je ve slabé a vytáhla si také šestku. Zkušenosti z auta mi říkají, že se zabijeme. Naštěstí se mnou nechce být, neboť chce být s Lexou, Nebo Lexa s ní, ale to nehraje roli. Dostala jsem tedy Marcelu a protože byl Milan plonkový, tak i Milana. Milan patří k mým NEJ-přátelům už řadu let. Asi deset, co si tak matně vzpomínám. Je to inteligentní super kluk, který si na nic nehraje, kluk z hor, který zabloudil do Prahy. Když jsme měla nějaký splín či problém, vždy byl ochoten to se mnou řešit, nebo mi nějak pomoci, nebo mi alespoň naslouchat. Prodebatili jsme spolu spoustu času. Pak se oženil, odešel z firmy a tak jsme si trochu sešli z očí, ale víme o sobě a to je nejdůležitější.
*
První úkol je vyzvednout si na nedalekém hřbitově pokyny na zítra. Protože se všichni shlukli kolem grilu za a) proto, aby se ohřáli, a za b) proto, že chtějí co nejdříve ochutnat kuřecí steaky, my jsme vyběhli. Ne, vyběhli ne, vyrazili. Není to na čas, tak proč se honit. Hřbitov je sice malý, ale kde tu budeme za tmy co hledat, to nevím. Na několika hrobech byly rozsvícené svíčky a vypadalo to moc krásně, skoro bych řekla romanticky. Pokyny byly hned na prvním hrobě, ale pro nás to byl až ten poslední, protože jsme je přehlédli. Co jsme si tak všimli, půl stránky zabírali instrukce a půl deset otázek. To zvládne každý, ne? Vrátili jsme se a poslali další dvojici. Ve výčepu se hrálo a tak jsem si šla se Slávou zatancovat. Sláva je další z mých NEJ-přátel. Je to inteligentní super kluk, který si na nic nehraje, kluk z hor, který (ne)zabloudil do Prahy. :o)) Shoda náhod, že? Ale zatím co Milan je z Orlických, Sláva je z Beskyd, takže tam se jejich podobnost začíná lišit. A také ještě není ženatý.
Při tanci nás pozorovala Irenka, která utvořila se Slávou dvojici. "Víte co, děte si na ten hřbitov sami, já jsem (společensky) unavená a jdu hajat." Slovo šéfové je nepsaným zákonem, tak jsme šli. Vyzvedli jsme pokyny a pak si sedli na takové "náměstíčko" a kecali. Chlapec se nám zamiloval a tak mi vyprávěl, jak je teď spokojený a šťastný. Ach ty začátky, růžové brýle, ideály... Moc mu to přeji, bylo na čase aby dal svůj život do pořádku a dal mu řád. Sice posezení pod hvězdami má své kouzlo, ovšem zima a chlad nás vyhnali zpět. Co to? Zamčeno? Tma? No teda, oni nás nechali venku a šli spát? Obíhali jsme penzion a snažili se upoutat pozornost. Vzpomněla jsem si, že někde dole spí máma a tak jsem na jedno z těch oken zabouchala. Vykoukla rozcuchaná hlava paní kuchařky. "Dobrý večer, moc se omlouvám. Nás zamkli venku, nemohla byste někomu z našich říct, aby nás pustil?" Koukala podivně, řekla moment a dál se nic nedělo. Tak jsem zabouchala na další okno a to už naštěstí bylo to správné. Máma sice doufala v nějakého násilníka, který ji přišel obtěžovat, ale pustila nás. Šla jsem si hned lehnout. V tom se rozletěly dveře a v nich stál Sláva. "Pojď mě zachránit, oni se tam baví o zápisech do stavebních deníků!" Vyštrachala jsem se zase z peřin a šla ke klukům na pokoj. "Hele, u nás na pokoji musí být někde víno, nedáte si?" "No jasně, že váháš." Tak jsem šla zase zpět a s mobilem v ruce hledala petky s vínem. Konečně jsem je našla, popadla jednu a běžela zpět. Nalili jsme si víno do kelímků a připili na zdar všeho. Napila jsem se. No fuj, to je nějaké sladké pitivo. Kluci nic neříkají, to je divný. "Nezdá se vám to víno moc sladké?" "Zdá" pronesli unissimo. Pozvedla jsem lahev proti světlu abych zkontrolovala obsah a tu na mě mrkla etiketa Aqualinea Zelený čaj :oD A tak jsme pili zelený čaj a bylo nám fajn.
*
Ráno v 6 jsem procitla. Venku je nádherně. Obloha je modrá a bez mráčků, doufejme, že to vydrží celý den. Pomalu se scházíme v jídelně u snídaně. Milan mi mává před nosem stohem papírů. "Padesát otázek, ne deset, chápeš to?" Co, jakých padesát otázek? Beru papíry do ruky. Vážně, no ten Vlasák snad upad, ne? Béďa taky hledí do padesáti otázek a povídá: "Věděl bych všechno, mít internet."
Před devátou nám jede bus na Čihák, takže se šikujeme a vyrážíme. Autobus dojel a Láďa ověřoval správnost směru. "Dobrý den, jedete na Čihák?" "Ne.", odvětil řidič. To jsme ale nečekali. "Cože? Ne? A kam jedete?" Řidič vyslovil jakýsi cíl. "My máme jet jednu zastávku odtud, co tam prosím vás je?" "Chata ČIHÁK." Aha, to je samozřejmě něco zcela jiného než ČIHÁK. Takže nastupujeme a za 10 Kč si zkrátíme cestu o 4 km. Vystupujeme v nádherném místě, kde je rozhozeno pár chaloupek s upravenými zahrádkami. Jasně že foťák mám kdoví kde, lépe řečeno u Milana v batohu a Milana kdesi vepředu. Došli jsme k Zemské bráně a kochali se pohledem na Divokou Orlici, která si v poklidu skákala přes kameny. Už po jednom kilometru se ukázalo, že rozdělit lidi na dvě skupiny nebylo od věci. Chvilka kochání stačila, dvě hodiny se mi tam postávat nechtělo, obzvláště když vím, že mám před sebou něco kolem 20 km, což ovšem neplatilo o všech. Šli jsem tedy s Milanem napřed, však on nás někdo dožene. Trasa vedla lesem podél Orlice. Nasávala jsem vzduch do svých astmatických plic plnými doušky a očima hltala zeleň a krásu kolem. Nasadili jsme docela slušné tempo a povídali si. Za námi pořád nikdo. Až někde u Klášterce nás dohonil zbytek naší silné skupiny a od té chvíle jsme šli všichni pospolu.
*
Na začátku Pastvin Milan chvilku studoval mapu a pak povídal: "Tady to znám, pojďte za mnou." Tož jsme šli a že jsme zabloudili byla skutečně náhoda. Celou cestu se nás totiž ptal, jestli nechceme jít na Hráz. Ne, odvětili jsme pokaždé. Sláva zase plakal u každé hospody, kterou jsme míjeli a doufal, že zastavíme na pivo. Milan ale hnal jak splašený kůň, takže zastávka nehrozila. Asi po desáté otázce, zda se skutečně nechceme podívat na hráz jsme zjistili, že jsme zabloudi právě na hráz. Milan se sice dušoval, že je to náhoda, že nikde neviděl žlutou značku, na kterou jsme měli odbočit, ale věřte mu. Když už jsme tam tedy byli, vytáhli jsme svačiny, které holky ráno připravily - Chleba se sýrem a se salámem, zelenina a tatranka - energie sbalená na cesty, a najedli se.
*
Dál nás čekal docela slušný kopec. Ne tak hrozný jako loni ve Vojtíškově, ale přeci jen kopec. Nevím, zda to má na svědomí mé zimní běhání, ale rozhodně s tím nemám takové problémy jak bych čekala. Sice funím, ale můžu. Horší je, když člověk funí a ještě nemůže, jak říkal Béďa. Bohužel nám na vrcholu došla voda a to je to do Petrovic ještě hodný kus cesty. Sluníčko svítilo jak zběsilé a ukazovalo všem meteorologům dlouhý nos. Je skoro zázrak, že je tak nádherně, když ještě v pátek odpoledne jsme se choulili do bund a modlili se, ať nám na pochod alespoň neprší. Vykoukli jsme z lesa na vrcholu hory Studený a naproti nám byl další, pěkně nasvícený sluníčkem. Možná umřeme uprostřed výšlapu žízní.
*
Do chaty jsme dolezli s jazykem na vestě, takže naše cesta nemohla vézt jinam než do výčepu. Objednala jsem si sodovku a kdyby nebyla příšerně studená, vypila bych jí na jeden zátah. Nemohla jsem se jít ani vysprchovat ani převléknout, neb klíč od pokoje má u sebe Dáda, a tak sedím s klukama v hospůdce, pijeme zlatavý mok a vyprávíme si.
Už dlouho mi nebylo tak hezky.
*
Najednou jsme si vzpomněli, že vlastně ještě nemáme hotové otázky. Tož jsme se tedy přesunuli na posez před hospůdku, zapnuli mozkové závity a šlo se na věc. Milan psal, já dumala a se mnou i Sláva. Seděla s námi i máma, která doplňovala své papíry a posléze i Láďa a pan Vlasák. Láďa nevyplňoval, pouze naslouchal (a pak si to u sebe opravil a vyhrál!)
1. Které jsou národní hory Čech a Moravy? Tak to ví snad každý z páté třídy. My dospělí jsme na to šly věděcky. Samozřejmě, že Říp jsme tipli hned, ale nevěděli jsme, jestli by se Moravákům Říp líbil asi ne... Navrhla jsem Radhošť, ale Milan nesouhlasil, tak jsme to nechali prázdné.
2. Nejznámější Venuše je jasná...
3. Kdo vymyslel slovo ROBOT, to je taky jasný
4. Označení našich letadel taky v pohodě
5. Jak dopadli sedláci? No to ví i děti v MŠ
6. Mohla si Rettigová přečíst Babičku? Tady jsem byla na koni. Vyprávěla jsem, jak spolu holky chodily na kafe a Magdalena dělala korekce. Milan mi uvěřil....
7. Sloh liberecké radnice? Ani náhodou jsme si jí nevybavili...
8. Kdo je ústřední postavou Bitvy u Lipan? Kdo když ne Žižka, který byl již mrtvý... Hm, těžká otázka, asi zavoláme příteli na telefon
9. Datum 21.08.1968 není nutno pitvat
10. Kdo získal 7 zlatých na olympiádě? No Kdo jiný než...
11.Ve kterém školním roce byla zavedena školní docházka. Na to jsme nepřišli
12. První automobil a rok výroby? Jo, to jsme dali dohromady
13. Nejvyšší hora a její míry? Milan napsal 1621. "To tam nepiš, to je určitě nějaký významný letopočet", nabádala jsem ho a běžela jsem tedy do hospody, kde na stěně visela mapa a číslo jsem opsala. Je to stará mapa tak doufám, že Sněžka od té doby nevyrostla.
14. Hanácké Atény? Lehké jak facka
15. Korunovační klenoty? taky nic těžkého
16. Náš první kosmonaut? S prstem v nose.....
17. Kde pojídal vězeňskou stravu Babinský? Na kopečku v Africe... (?)
18. Kde blb, tam nebezpečno? To mohl říct jedině....
19. 24.12.1999? Už by měly přijít nějaké těžké otázky, ne?
20. Jak se jmenují krápníky rostoucí shora dolů a zdola nahoru?
21. Co mají společného čmelák, drozd, mravenec, ropucha a želva bahenní? (nejlépe odpověděla Irenka, která napsala: Pijou vodu z kaluží, kromě mravence, ten pije rosu)
22. Kdo má PSČ 700 00. Aha, chyták. Všichni napsali Ostrava, ale já jsem v pondělí zjistila, že toto PSČ vůbec neexistuje, pan Vlasák zřejmě čerpal ze starých kanálů, pardon, análů)
23. Kde se nachází Vlašský dvůr? Ani po četných nápovědách nevíme
24. Co objevil Jánský?
25. 13. karlovarský pramen znají všichni, jen já ne, protože ho nemám ráda
26. Kterou operu dirigoval Bedřich Smetana. Plácáme jednu operu za druhou, ale je to spíš odříkání jeho díla, protože to prostě nevíme
27. Od kterého roku se vyrábí "Plzeň" Aha, to sice piju, ale nevím. Kousek od našeho penzionu je upoutávka, tak tam běžím, abych se informovala
28. Co bylo strdí? To ví jen Praotec Čech a Sláva
29. Co je kuba? Víme, nejíme. "Ble to je takový to, co jedí chudí, ne?" Jaký chudí", obořilo se na mě pár vos, "je to výborný jídlo". No když si to myslíte....
30. Kde se léčí oběhové ústrojí? Jak se taky srdci dá říkat, že?
*
Otázky neberou konce, musíme si dát další pivo, aby nám to šlo lepé od ruky. Tedy z hlavy, či tak něco. Teď totiž přijdou otázky na tělo
*
31. Ve kterém století se uskutečnila byzantská mise Konstantina a Metoděje. Aha, no, těžká otázka...
32. Kolik lidí popravil kat Mydlář 21.06.1621 na Staroměstském náměstí? NO vida, že 1621 není výška Sněžky :o))
33. Jak se jmenuje archeologické naleziště poblíž Hodonína? Zase nevíme....
34. Vlastní jméno Antala Staška. Proč lidi používají pseudonym? Sakra!
35. Je možné být ve středu v Úterý? Je to možné, pokud nám dá ředitel volno, že?
36. Na které řece je Seč?
37. Kdo je autorem Bugatti stepu? Tady opět zaperlila Irenka, která napsala Freda Astera :o))
38. Kde se nacházejí slavné sochy Matyáše Brauna? Opět běžím k mapě do hospody, abych to zjistila. Sice to víme, ale nemůže z nás vypadnout název.
39. Kolik světových rekordů vytvořil nejúspěšnější atlet všech dob a jak se jmenoval? České lokomotiva a jeho četná vítězství, můj předobraz :o))
40. Co vynalezli Veverkovi? Víme
*
Jéje, přišla Marcela a přinesla kanystr s vínem. Vždy když chci přejít na jiný druh alkoholu musím si říct: "Bier nach Wein macht Schwein", to abych věděla, jestli můžu. Můžu. Víno je ze soukromého sklípku, sice trochu teplé, ale výborné. A jdeme do finále...
*
41. Největší skalní pískovcový útvar blízko Děčína znám, byli jsem tam kdysi na dovolené
42. Náš první prezident? Je lekhá otázka, pokud ovšem na ní neodpovídá Milan, který napadl otázku, že není jasně daná. Napsat Tatíčka Masaryka jsme mu prostě museli přikázat, jinak by tam seděl ještě teď
43. Oponu v Národním namaloval....
44. Dividendy a tantiéma? Cizí slova?
45. Král komiků? I tady jsem musela tvrdě bojovat za svůj názor
46. Řezbářské dílo z 19. století v Třebechovicích naštěstí viděl Milan
47. Za jakým účelem byla vybudována Pastvinská přehrada? No abychom se měli kde koupat, ne? :o)
Dál byly úkoly, které jsme měli plnit po cestě, jako spočítat hospody, kapličky, bunkry a posbírat lístečky. Prasátko jsme nenašli, protože v tom místě, kde bylo, jsme pozorovali rogalo.
Pan Vlasák se na chvilku uchýlil do ústraní, aby testy vyhodnotil. My zatím večeříme a dohadujeme se o některých odpovědích.
*
"Tak, první se umístila dvojice Láďa - Béďa, druhý je Sláva s Irenkou a třetí Leona a Milan." Vyhráli jsme okurky :o)) (Předběhnu-li čas musím říct, že to nebylo až tak úplně správné, protože pan Vlasák, některé otázky u jednoho ohodnotil 1, u někoho 0, přitom odpovědi byly totožné. Ale co, není to jedno? Hlavně že bylo veselo). A pak už jsem se přesunuli do výčepu abychom si zatančili a zakončili tak výlet.
*
Každá vesnice má svého obecního kozla a obecného blba. NO kdo myslíte, že se zamiloval do mě? :o)) Ne, kozel to nebyl..... Ale bylo veselo, řádili jsme asi do jedné a pak se přesunuli ke klukům na pokoj abychom popili a pokecali.
*
Ráno nás opět budí sluníčko, ale kde kdo už se viděl zase doma, takže se loučíme. Ještě poslední snímeček a tradá domů. Cesta zpět se opět line v duchu: Neumíš číst v mapě, ale tentokrát je mi to jedno, Dáda si cedule hlídá sama a stejně už 2x jela jinam. Dokonce ani netrefila v Liberci dálnici a najela na ní až v Chlumci. Doma je klid, velké děti ještě spí a Michal s Martinem jsou na chatě. Dělám tedy oběd a dávám vyprat prádlo. Všední den je tu, ahoj na podzim (Tedy doufám, že do té doby bude něco dalšího :o))
*
KONEC
P.S.
Zde je album z výletu, zatím nedoplněné o fotky ostatních fotografů. Doufám, že se účastnící nebudou zlobit, že je vystavuji. Pokud ano, stáhnu je
